Otřelé slovní spojení „zajímavá a pestrá hodinová filmová mozaika o Edvardu Valentovi“ se většině lidí může jevit jako svého druhu protimluv. Ano, člověk si skutečně dokáže představit, že někdo natočí dokument o životě a díle novináře, spisovatele a prostějovského rodáka, ale že by z toho koukalo něco poutavého?

To se zdá být k neuvěření. Scénáristovi a režisérovi Vojtěchovi Pospíšilovi se ve spolupráci s kameramanem a střihačem Jakubem Vejmolou a dramaturgem Miroslavem Ondrou cosi podařilo. Minimálně dost lidí překvapit. Těmi užaslými byli diváci, kteří ve čtvrtek v přednáškovém sále prostějovského Národního domu sledovali premiéru filmového dokumentu „Život samé psaní“.

Někteří z nich po nápaditém úvodu, kdy je stará Wikovka provezla prvorepublikovým Prostějovem, stále čekali, kdy je film začne konečně nudit. A ke svému údivu se toho nedočkali ani po přesně šedesáti minutách, kdy snímek dospěl k závěrečným titulkům. Na nich se skvěla jména tří hlavních tvůrců, jejichž setkání se ukázalo být jako ideální. Zatímco Vojta Pospíšil měl silný motiv, proč film vůbec dělat, Jakub Vejmola zase věděl, jak na to, aby po technické stránce vznikl kvalitní snímek.

Celkový šmrnc dílu pak dodal dramaturg Mira Ondra, který dokázal odhadnout, co ze všech informací kolem Edvarda Valenty má potenciál diváky oslovit. Zcela mimořádné je ovšem nápadité využití hudby Originálního pražského synkopického orchestru, která funguje jednak jako tmel celého filmu a zároveň mu tato úchvatná taneční muzika dvacátých let minulého století dodává patřičný švunk.

„Celý ten rok, co jsme film připravovali jsme se hrozně báli, že by z toho nakonec mohla vzniknout nudná hovadina. A právě tenhle strach nás dost motivoval,“ přiznali v rozhovoru unavení, trošku nervózní ale už přece jen v rámci možností spokojení tvůrci (z nichž kvůli pracovním povinnostem chyběl Miroslav Ondra) krátce před premiérou.

„Tohle byl můj poslední film, téma kvůli němuž bych byl ochoten podstoupit podobnou psychickou a fyzickou zátěž už asi nikdy nenajdu,“ dodal scénárista a režisér Vojtěch Pospíšil. Učinil tak přesně den před výročím spisovatelových nedožitých 109. narozenin.

Ulpěla vám v paměti jedna historka, kterou byste Edvarda Valentu charakterizovali jako člověka?

Jakub: Edvard Valenta byl například velký antikomunista. Ono se mu nebylo co divit. Poté, co během první republiky mohl díky známosti s Janem Antonínem Baťou poznat celý svět a získal ohromný rozhled, přišla po únoru 1948 studená sprcha. Komunisti jej zatkli, užil si mučení na Bartolomějské a seděl na Pankráci. Tam mu na Štědrý den slíbili, že jej pustí domů, jenom ať počká v pyžamu na chodbě, že si pro něj za chvilku přijdou. Takhle ho tam nechali stát celý den a noc, načež pro něj skutečně přišli ovšem místo propuštění jej zavřeli zase zpátky do cely. Po té, se Valenta z vězení přece jen dostal, nebral si příliš servítky a začal všechno svádět právě na komunisty. Například, když bylo deštivo a on šel po ulici tak jak byl nahluchlý, tak pořádně nahlas nadával: „Zkurvení komunisti, zas prší!“

Kdy jste poprvé zaznamenali, že nějaký Edvard Valenta vůbec žil?

Vojta: Dříve než samotného Valentu jsem znal základní školu, která nese jeho jméno. Byl jsem zvědavý, co to bylo za člověka, že po něm pojmenovali celou školu. Tak jsem si v knihovně půjčil jeho román Jdi za zeleným světlem a pak i Život samé psaní, kde Valenta vzpomíná na svůj život v Prostějově. Ta knížka mě jednak bavila, jednak jsem v ní o tomhle městě objevil spoustu věcí, které mě fascinovaly. Abych se dozvěděl víc, začal jsem se ve svém okolí vyptávat, co kdo o Valentovi ví. Zjišťoval jsem, že většina lidí vůbec nic. A to mě dost štvalo.

Jakub: Pamatuji si, jak na mě před lety Vojta vyrukoval s otázkou kdo to byl Edvard Valenta. Odpověděl jsem mu, že fakt netuším a že mě to ani moc nezajímá. A on se tvářil jakože jsem hrozný ignorant, když tohle nevím, obzvláště, když jsem chodil na základku, která je po něm pojmenovaná. Ovšem o tom, že se to povědomí mezi žáky školy od té doby moc nezvýšilo svědčí i anketa, kterou jsme natočili mezi těmi současnými. Otvíráme jí celý film a vyplývá z ní, že většina z nich je na tom podobně jako jsem byl svého času já.

Vojta: A právě pro to jsme se pustili do celého tohohle dokumentu, abychom se aspoň tohle pokusili změnit!

Čím vás zaujal jako autor? Existuje nějaký důvod, proč jeho knihy v dnešní době vůbec číst?

Vojta: Ty důvody jsou minimálně dva. Když jsem si přečetl jeho knížky, zjistil jsem, že všechny jsou založeny na tom, co sám prožil. Přitom jeho život byl opravdu velmi bohatý. Z jednotlivých románů se pak i přes určitou kamufláž dá vystopovat jací lidé, místa nebo okolnosti mu sloužili jako předobraz pro to, co psal. A právě tohle skoro až detektivní objevování souvislostí mezi životem a tím, co se objevilo v knížkách mě opravdu bavilo.

Druhý důvod byl ten, že například román Jdi za zeleným světlem mi hodně pomohl ve chvílích, kdy jsem na tom psychicky nebyl právě nejlépe. Vyzařuje z něj totiž velice zvláštní energie, která se na mě přenesla a usnadnila mi, abych se přes ty svoje problémy přenesl. Díky tomu mi přišlo, že Edvardu Valentovi vlastně něco dlužím. Řekl jsem si, že bych mu to mohl vrátit tak, že se pokusím, aby se o něm víc vědělo.

Jakub: Je třeba ještě doplnit, že celému natáčení předcházel literární večer, který Vojta uspořádal přesně před rokem. Pozval na něj spisovatelovu dceru Edvardu Valentovou a syna Martina. Během něj za námi přišel pan Václav Kolář, ředitel Reálného gymnázia a říkal nám, že se mu večírek líbil, že bychom o Edvardovi Valentovi klidně mohli natočit film, ať si na radnici podáme žádost o peníze z grantu Kulturní komise. Finance jsem nakonec dostali a i díky tomu mohl film vůbec vzniknout.

Kam všude jste kvůli Valentovi vypravili?

Jakub: Samozřejmě jsme točili v Prostějově, kde se narodil. Ovšem po jeho stopách jsme pátrali i v Brně, neboť tam působil v redakci Lidových novin. Dále pak v Zábřehu, kde se narodil Jan Eskymo Welzl. O něm Valenta vydal jednu ze svých prvních knih a úspěch, který sklidila, jej nastartoval natolik, že se psaní knih věnoval po celý svůj další život. Natáčeli jsme také ve Zlíně a to především proto, že Valentu výrazně ovlivnilo setkání s Janem Antonínem Baťou. Tehdejší jediný český miliardář jej vyslal na cestu kolem světa jenom proto, aby „jeden český novinář byl zas o něco chytřejší“. Za války se pak Valenta před Němci skrýval na chatě herce Oldřicha Nového ve Voznici u Prahy, takže i tam jsme se vypravili a nemohli jsme vynechat ani Prahu, kde Valenta po válce až do své smrti v roce 1978 žil. V hlavním městě se nám podařilo natáčet například i v Bartolomějské ulici, kde byl po zatčení komunistickou STB surově vyslýchán a vězněn.

S kým jste se díky tomu setkali?

Určitě skvělé bylo setkání s jeho třemi potomky. Jeden syn nechtěl vypovídat na kameru, což jsme respektovali. Jak syn Martin, tak především dcera Edvarda, s nimiž jsme točili, na nás zapůsobili jako mimořádně inteligentní a silné osobnosti. Dále v dokumentu vystupuje v něm i písničkář Jaroslav Hutka, který byl spolužákem Valentova syna a se starým Valentou hrával šachy. Měli jsme nakročeno k tomu, že by v dokumentu mohl vystoupit i Václav Havel. Pro něho coby začínajícího patnáctiletého spisovatele byl Valenta jakýmsi guru, za nímž dlouho docházel domů, debatoval a radil se s ním co a jak má psát. Nakonec se nám ale nepovedlo se k němu dostat. Nicméně o tom, jak mladého Václava Havla coby otcova návštěvníka nesnášela, velice půvabně vypráví právě Edvarda Valentová.

Klasické postupy typické pro dokumentární film jste doplnili i o tři hrané scény, které jej výrazně oživují. O co v nich jde?

Vojta: V té úvodní, která se odehrává v Prostějově, Valentův otec slaví narození svého syna. Někde v prostředku je potom akční scéna, v níž esesáci pronásledují hlavního hrdinu. Ta má ilustrovat poslední větu románu Jdi za zeleným světlem, která zní „Uviděl smrt a usmál se.“ A na úplný závěr je scéna z knížky, kterou napsal Vladimír Thiele. Tento autor dětské literatury ve své tvorbě vytvořil postavu admirála Machorky, jejíž předobraz našel právě ve Valentovi. Dokázal v ní precizně vystihnout, jak spisovatel na své okolí působil.

Čeho vám bylo nejvíce líto, že už se to do dokumentu nevešlo?

Jakub: Dokument má celkem hodinu, což je myslím na podobný žánr opravdu hodně. I tak jsme samozřejmě spoustu věcí už nemohli použít, protože už je zkrátka nebylo kam dát. Například už jsme měli namluvené dvě zajímavé ukázky z knih, jedna z nich se týkala vesničky Stražisko, kde Valenta podle vlastních slov prožil nejšťastnější období svého života a ta druhá byla z knihy Žil jsem s miliardářem, kde popisuje jak chodil s manželkou Jana Antonína Bati po nákupech v New Yorku. Píše tam o tom, jak paní Baťová byla schopna během chvilky utratit dva tisíce dolarů, takže jí nezůstal ani cent a neměla, jak by všechny ty nakoupené věci odvezla. Valenta ji tedy musel půjčit na taxíka a při této příležitosti píše: „Byl to opravdu zvláštní pocit platit útratu miliardářovi manželky…“

Co plánujete s dokumentem do budoucnosti?

Jakub: Rozhodně jen nechceme pouze založit do šuplíku. Rádi bychom s ním vyjeli na soutěžní přehlídky amatérského dokumentu, pokud na to budou peníze, rádi vylisujeme řádově několik stovek kusů DVD a věnujeme je městu, aby mohly sloužit k prezentaci Prostějova. To vše se teprve uvidí. Jisté je, že další možnost film opět vidět, pro lidi plánujme na 12. února v divadle Point.