4. 9. 2005 21:44 Bologna

Takže jízda. Rozhod´ jsem se nestopovat na dálnici, a to určilo vše. Nejdříve albánskej matematiko- fyzik se spícím děckem na zadním sedadle.
Vesnice San Pietro. Voda a dva sladký rohlíky v baru u usměvavé, německy rozumící a stále pohledné čtyřicátnice.

Pak Massimo v autě vystlaným kvalitníma reprákama. Vynikající zvuk. Poslouchal Lazebníka sevillskýho od Rossiniho. Když opera dozněla, nechal mě, ať něco vyberu. Glen Miller, Doors a spousta jinejch dobrejch možností. Hodil jsem tam Pink Floydy, stoupali jsme do apačskejch hor- zalesněný kaňony, planiny, skály, křišťálovej vzduch a ty dlouhý kytarový riffy Floydů tady vyšlehovaly přímo do nebe. Alelujá. Do některejch z mnoha zatáček Massimo podřadil a šlápnul na plyn. A to už jsem věděl, že hned za ní se vyloupne dostatečně dlouhá rovinka pro předjetí. Znal to tu dokonale. Jezdil těch padesát kilometrů dvakrát denně, do práce a pak zpátky domů, do Firenzuoli, do městečka rozházeného po horském sedle. Místo jako dělaný pro přírodní romantiky a hladový ovce.

Italský zapadákov

Jestli ale někde pivo čepuje výstavní krasavice, ségra Venušina, pak je to rozhodně právě tam, v hospodě na náměstíčku ve Firenzuole. A pak delší čekání na dva fanoušky FC Neapol, na mladý blázny, kteří jeli chlastat do… A tady se cosi skončilo. Moje pouť po zapadlých koutech Itálie. Dál to už nejde. Vždyť tyhle čtyři domky a hospoda nemůžou mít ani jméno. Italský zapadákov. Konečná stanice. A silnice? Klidně by si tu malí špunti mohli zahrát fotbálek. Nic by jim nehrozilo. Jak se odsud jenom dostanu?

Nakonec mě vzali Pino- starej Picasso a jeho ženská, která se nemohla jmenovat jinak než Laura, oba drobní a sympatičtí zestárlí sportovci. Až do Imoly. A tak jsem se slušnou zajížďkou dostal zpátky do civilizace. Jestli se ale chci ještě letos dostat domů, musím začít stopovat na dálnicích. V podstatě tma, stál jsem před krabicema, kde vybíraj´ dálniční poplatky, osvícen lampou a přemejšlel, co tu ještě dělám.

Jak mě spolknul Jaguar

Už jsem chtěl jít chrápat, když vtom Jaguar! Za volantem pokašlával vyhublej salonní aristkokrat s bílou rozhalenkou. Fakt odvážnej chlápek. Ukazoval na tachometr, jakože ani s tímhle se po rumunskejch silnicích nedá jet víc než osmdesátkou. Dobrodruh. Vždyť v té thrácké zemi byste si za ty prachy, co to auto stojí mohli koupit menší město, a ještě by vám zbylo na bublifuk. Kdyby ho tam zastřelili, nemůže se ani moc divit.

Hodně zemí- kromě Rumunska, ještě Polsko, Švédsko, Monako, Francie atd., hodně cigaret- tři krabky Marlborek denně, hodně kafe, hodně starostí, hodně bypassů- daň za to, že se může prohánět v tomhle opracovaným diamantu se šelmou ve znaku. Sympaťák stále nabízející cigára a karamelky, anglickou větu však kupodivu složit nedokázal. Škoda. Hodil mě na bolognský vlakový nádraží. A tož jo. Ať to frčí, dokud to jde. Je 22:24 a regionální vlak do Modeny právě vyjíždí.

5. 9. 2005 19:05 Innsbruck

Noc v bance

Včera se všude blýskalo, a tak to chtělo střechu. Pro jistotu. Zadní vchod do banky byl pro mě ideálním místem. Ze spánku mě tu naštěstí nerušilo ani šustění peněz, ani pípání trezorů, ani slepičení úřednic, ba ani ochranka. Jen ten mladík, co se nedaleko ode mě ukládal ke spánku na svojí pestrobarevné dece. Když se trošku zavrtěl, střepy pod ním zaskřípaly. Ale to už jsem stejně pomalu balil, jelikož bylo ráno a já zkrachovalou Bancu popolara della Emiglia Romagna v Modeně pomalu opouštěl.

Autostrada is verboten!

Pokud se Felliniho první slavnější film jmenuje Silnice- Strada, tak ten, který se dnes odvíjel před mýma očima, by musel nést název Dálnice- Autostrada. Nedlouho poté, co mě na blízkou benzínku zavez´ elektro inženýrskej studentík, celej zjankovatělej z toho, že právě udělal těžkou zkoušku jsem ho potkal poprvý. Koho? No přece správce dálnice s oranžovými majáčky na střeše auta. „No Autostop. Capito!“ Ok. Připažil jsem tedy a simuloval návrat na čerpací stanici.

Po mém návratu a dost dlouhé době mi konečně zastavil mladej řidič rozhrkanýho kamiónu, chystající se s přáteli na říjnovou chlastačku do Prahy.
Následovalo druhé setkání s dohola ostříhaným strážcem A dvacetdvojky. Tentokrát u Pegognagy. Byl celkem překvapenej, že mě zas vidí. Nemile.
„Ještě jednou a volám policajty. Jasný?“ Jasný. Ale jenom na oko. Ve skutečnosti mě totiž nezbejvá nic jinýho, než stopovat dál.
Pak si mě naložil blonďatej runcaje, co se před tejdnem vrátil z cyklovýletu po Korsice. „Najel jsem tam pět tisíc kilometrů.“ „Cože? Nemyslíš pět se?“ „No, jo vlastně, pět set.“

Vystoupil jsem si dost daleko před Veronou. Rumcajs totiž směřoval k Brescii. Čekalo mě nechutný přecházení co nejblíž svodidel, to aby mě kamiony nevtáhly do svého víru. K tomu ovšem naštěstí nedošlo. Zachránil mě můj anděl strážný s oranžovou svatozáří. Sotva jsem vystoupil, už mě předjel, troubil, blikal a zastavil. Co teď? Schovávat se někam nemělo smysl. Policajti dorazili asi za čtvrt hodinky. Co mě můžou udělat? Nic.

Vlasy mastný a kudrnatý, mohutnej Alberto Tomba v uniformě se přede mě rázně postavil, ruce dal v bok a hrozivě se otázal: „Do you speak english?“ „Yes of course.“ „Okej. Okej. Autostrada is… verboten!!! Do you know? Verboten!, verboten!, verboten!?“ Chechtali jsme se oba. Ještě prohodil pár slov s mým zachráncem, naložil mě do auta, a že mě jako hodí někam, kde můžu stopovat: „Směr Bolzano?,“ otázal se. To si piš, že Bolzano.

A tak jsem těch minimálně dvacet strašlivě ošemetnejch a nepříjemnejch kilometrů urazil v nadupaným policejním BMW. Svištěli jsem si to i přes dvě stě. Alberto v té rychlosti vtipkoval do telefonu a levou rukou řadil šestku. Přesto jsem se cítil celkem bezpečně. Inu policie.

Opět plac před závorami zajišťujícími výběr mýtného na dálnici. Tady jsem potkal svý první stopaře z celého Rakouska i Itálie. Oni na tom byli podobně.
Dřív prej stopovalo víc mladejch, říkali někteří z lidí, co mě brali, ale dnes už nikdo. Stop vyšel z módy. Ti dva, Polák a pohledná Němka, měsíc pracovali v campu u Orvieta, aby jim tyhle a všechny ostatní prachy i s celým jejím batohem šlohli v Římě. Ženská, která se skoro tejden nemá do čeho převléct: to je psycho. „Chtěli jsme se kouknout na Sicílii, ale teď se vracíme domů.“ Pěkný svinstvo- okrást tuláky!

O muži, jehož praděda ztratil háček nad s

A pak přijel skvělej stop, na kterej jsem dlouho čekal. Přes dvěstě kilometrů jsem strávil v hovorné společnosti Martina Duschka, jehož českej praděda ztratil háček nad s, když se jako vysloužilej mariňák c. a k. námořnictva usadil v Tyrolech. Opravdickej neposeda tenhle Martin, a kromě toho, že sjezdil neskutečnýho světa, tak znal všechny kopce, hrady a pověsti, co jsme jich cestou potkali a hulákal mi je do ucha. S albánskou exmanželkou měl jednu dcerku, která se buclatěla na zadním sedadle. S ženou jaké národnosti si pořídil tu druhou pochrupávající vedle ní, nevím, a ani se neodvažuji hádat. U něj bylo všecko možný.

Předchozí dil najdete zde.
Pokračování najdete zde.