31. 8. 2005 10:36 Sinalunga

Válím se ve stínu vrby a celkem nic se mi nechce. Okolo mě dobrá stovka mladých topolů, lány kukuřice, a pak támhle ten zasviněnej palác, nebo kravín s cimbuřím, těžko říct, co z toho by ta stavba mohla bejt.

Řidič duší i tělem

V Orvietu přistoupil akční průvodčí a tak jsem mu odevzdal svůj kouzla zbavený ravennský lístek, doplatil přes pět Euro, vystoupil si v Arrezu a zařek se, že odteď dál už jenom stopem. Kluk, co mě sem odvez´, vypadal jako pátý mušketýr. „Řízení je můj život,“ svěřil se a ukázal mi nabitej diář. Každý dvě hodiny jedno jméno. Pracoval jako instruktor autoškoly. Při divokém předjíždění na klikatících se silničkách jsme plnou čáru přejeli nejvýše pětkrát. Aspoň co vím.

Jinak před chvílí jsem posnídal a svým starým, dobrým, švýcarským nožíkem si okrájel nehty na rukou. Šlo to ztuha, ale šlo to. Kde je vůle, je i cesta. Hned se cítím o poznání kultivovaněji.

31. 8. 2005 18:24 Siena

Piazza della Campo v Sieně se ve tvaru půlkruhovitého amfiteátru mírně svažuje ke starobylé radnici gotického slohu s vysokou, ale opravdu vysokanánskou věží.

Kdo má špatný odhad na to, kolik schodů ho čeká, a přesto dostatečně silná lýtka, aby je nakonec všechny zdolal, musí tam nahoře být odměněn úžasným výhledem. S mým batohem by to byla výzva i pro takového Rainholda Messnera, ne však pro mě, a tak se raděj´ rozvaluju tady dole, na holé zemi. Nikde vůkol ani jedna lavečka, a tak i ostatní posedávaj´, polehávaj´, popíjej´ kolu, lížou zmrzlinu, hrají karty, telefonují nebo spí přímo na cihlové zkosené dlažbě.

Roztomilé náměstí

Snad sem městská rada nedala nic k sezení proto, aby podtrhla celkovou roztomilost tohohle místa. Piazza della Campo totiž znamená roztomilé náměstí. Teda aspoň v mým překladu.

A to hlavně kvůli té spoustě děcek, který tady honěj´ mičudy nejrůznějších velikostí. Jak je to celý z kopce, furt jim utíkaj´ samy od sebe a oni je pak stíhaj´ se soustřednými výrazy ohařů dohánějících svého zajíce.

Nebo: to se předkopne půllitrová petka a takovej mrňous, stěží ve svém životě se vším všudy ušel sto metrů, ze všech sil táhne svou mamku za tím pokladem, za tím svatým grálem z plastu. Ona jej samozřejmě přidržuje, jinak by se mu dozajista zašmodrchaly nohy a mladej Indiana Jones by sebou plác´ na zem, jak úzkej, tak krátkej. Nekonečná zábava.

Sůl v očích

Co mě se týče, tak jsem se dneska rozhodl pro pěší turistiku. Nevím, v tom přetatřicetistupňovém vedru, na sice totálně prázdné, přesto však řádně rozpálené asfaltce, to možná nebyl ten nejlepší nápad. Aspoň ještě tak před třema hodinkama jsem si to myslel. Sůl mě pálila v očích.

Teď už spíš vzpomínám na skvělou toskánskou krajinu nebo na toho biblického pastýře, co mě tak kilometr svezl než odbočil na kamenitou polňačku mezi vinicemi. Uvandoroval jsem tak deset kilometrů, pak jsem to vzdal, netečně prošel kolem značky No autostop a už stál na silnici podstatně rušnější.

Zanedlouho mi stál Andreas- kříženec Němce a Italky, narozený v Římě, šlachovitej´ zedník, v transitu naloženém cementem, opravující si jeden z těch domků ztracených v zeleni toskánských kopců kdesi u Arezza. Chystal se na Ukrajinu, aby si tam pořídil okna.

„Itálie, Německo, Rakousko, Slovinsko,“ všude maj´ okna strašně drahý. Pak ještě dlouhá pouť do Sieny, kde jsem našel, co jsem hledal. Stranou vedlejší ulice, pod obloukem, taková jeskyňka plná vody. Ledové, průzračně čisté a neskonale osvěžující vody. Vlez´ jsem do toho komplet celej. I v kraťasech. Od té doby se válím tady. Na roztomilém náměstí.

Předchozí díl najdete zde.
Pokračování najdete zde.