VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Cesta pro jedno toulavé tělo XI

ORVIETO - Špatný, hodně špatný spaní. Nejzákeřnější chvíle, kdy vás může přepadnout déšť, je v noci. Pěkný večer, hvězdy a všechno, no a tak kolem druhé hodiny slejvák. Rychle se někam schovat. Pomohla mi paměť na detaily. Když jsem přicházel sem do tohohle parku, jo tady- i ten odchlípnutej plot tu je, jenom trošku zatlačit tak, ještě batoh a honem dovnitř.

2.9.2007
SDÍLEJ:

Kavárna v Orvietu. Na stole leží sešit do něhož byly činěny tyto zápisky.Foto: DENÍK/Martin Zaoral

28. 8. 2005 12:30 Orvieto

Kumbálek pro zedníky. Přerovnal jsem tam pár věcí- židli, smeták, vlnitej plech, kanystry, krabice a už jsem si to rozhazoval karimatku na podlahu nebo, jak jsem zjistil ráno, spíš na listí, jehličí, pár vajglů a tuny prachu. Ach jo. Kam jste se jen poděli olivové háje včerejší noci? Ale i tak jsem byl za tu v pravej čas objevenou střechu nad hlavou, rukou, nohou, trupem i batohem dosti vděčný.

Dneska jsem vyrazil do orvietskýho, z venku nevkusně přezdobenýho dómu. A kdo tam na mě s freskama nečekal, než starej známej z Urbina- Luca Signorelli. Ale ten první dojem se mu už překonat nepodařilo. Sice si obdivuhodně troufá a kreslí lidi v šílených polohách a perspektivních zkratkách, vždy v davu a občas válející se po zemi, ale ne pokaždé je si tak jistý a především životný, jako na tom prvním obraze.

Oblečený to ještě jde, ale jakmile své lidi svlékne a pustí se do aktů, tak ztroskotává a nedosahuje suverenity takového Rafaela. Snad se mu nedostávalo dosti mrtvých k důkladnému studiu anatomie. Kdo ví? Musím se přiznat, že až teď jsem si uvědomil, že to kolem mě je vlastně stanice dvou až tří kilometrové lanovky. Klesá až na nádraží. Že by moje delší vedení? Snad. Ale fakt bych v životě nečekal, že městskou hromadnou dopravu bude zajišťovat, ne tramvaj, ne trolejbus, ale kabinková lanovka. Takže vzhůru dolů.

28. 8. 2005 18:26 Řím

Na nádraží v Orvietu jsem čuměl do nekonečně flegmatického deště, popíjel pivko zeleného pana Morettiho a přecházela mě odvaha.
V tomhle někam pryč? Vždyť v tom kumbálku tam nahoře, to bylo celkem fajn, teď se chce zpátky, ještě jednou přerovnat ty milé, známé kanystry, zamíst si podlahu a už nikam nejezdit, žít si tam jak Diogenes v sudu.

Vlakový nádraží: plácek radosti

Klimbal jsem a přes polozavřený víčka pozoroval dění kolem. Kluk a holka. On v zeleným tričku, ona snědá jak spečenej chleba s tlustými rty, připomněla mi ty jeptišky, co putovaly za Františkem do Assisi. A protože právě odjížděla, mačkali se tak strašlivě jako dvě půlky svěráku, když je k sobě nadoraz utáhneš. Anebo: kluk vystoupil, rozhlédl se a teď, konečně támhle už vidí kámoše, hned jak lezl ve Florencii do vlaku, tak se těšil a teď je ještě dělí celá délka bílého nástupiště, šklebí se na sebe a idiotsky rozhazují rukama.

Jo, nádraží- jedno z mála míst, kde si dospělej ještě užije chvilky opravdický radosti. Pak to zacinkalo, vždycky to tak bláznivě cinká, když vjíždí vlak v Orvietu do stanice. Směr Řím. Skočil jsem do toho a nechal kumbálek kumbálkem. Přece se nebudu vracet. Ať se to míhá. Furt vpřed. Jak komunisti.
Průvodčí zase nikde, takže kouzelnej lístek z Ravenny můžu v peněžence muchlat zas o chvilku dýl. Mapa mě dovedla až sem. K vodotrysku u vily Borghesse. Kolem park a spousta posekaný trávy nedaleko centra. Ovšem přístřeší žádný. Když nebude pršet, nezmoknem´…

29. 8. 2005 11:41 Řím

Stmívalo se. Procházel jsem tím skoro dvakrát dva kilometry rozlehlým parkem a hledal nějaký tichý zákoutí, kde bych v klidu spočinul. Jó, tady by to šlo, takovej háječek stranou všeho, tady bude pohoda, jen aby nepršelo. Nepršelo, ale pohoda nebyla. Ani náhodou.

Už jsem ležel nasoukanej ve spacáku, když tak padesát metrů ode mě zastavilo auto. Pořádně zčerstva z něj vypálili tři chlapíci a rovnou ke mně. Dva se cestou odpojili a třetí zkoumavě propátrával okolí mého dočasného bydliště. Mrkl na mě, pak se postavil tak na tři metry ode mě a stál. Ani slovo. Ani nic. Jenom tam tak stojí a čumí kamsi za mě, stojí jako nějakej pitomej solnej sloup, stojí a do naprostý tmy svítí jeho bílý tričko. Tohle je divný. Fakt divný. Radši pryč. Tohle nemám zapotřebí.

Začal jsem se pakovat. Ještě najít pouzdro od brýlí: „Kde do prdele je?“ To už ale ten chlap odchází k autu a odjíždí. Sám. „Ty vole, co tohle je, to si ten debil sem přišel jen tak na čtvrthodinku postát? Hezky ke stromečkům? A kde nechal ty svý kumpány?“ Pouzdro nikde, za to jsem nahmatal použitej prezervativ. Tak to už je moc. Začal jsem nadávat. Pořádně nahlas a strašně sprostě.

Noční randez vous

Další maník. Mladej, koukl na mou smotanou karimatku, něco pochopil a jestli mluvím anglicky. Zavrčel jsem, že trošku a teď už pro jistotu se zapalovačem propátrával dál zem kolem sebe. „Tady přece někde musí bejt.“ Při tom mi ten nově příchozí velmi plynnou angličtinou vykládal v kostce toto: „Hele víš, já jsem gay a my se tady scházíme, ale klidně tu můžeš spát, tohle je prostě jenom park. Žádnej problém.“ Moc milej kluk. Pravděpodobně prostitut. Proč by se jinak scházeli na takovýmhle místě? „Okey, okey,“ mumlám na něj a konečně- pouzdro je na světě.

Spát tady ale rozhodně nehodlám. Vyrazil jsem pryč. Cestou jsem jich potkal ještě několik. Se tmou se rojili jako komáři. Ze všeho nejvíc jsem byl pekelně otrávenej. V celým tohle blbým parku na ploše bezmála čtyř nekonečnejch kilometrů čtverečních si zrovna musím vybrat plácek, kde si teploušský děvky dávaj´ noční randez vous se svejma nadrženejma kunčaftama. Co víc k tomu? Fakt pech.

Asi po půl hodince chůze, furt pořádně naštvanej, rozhodil jsem karimatku nedaleko jakýhosi rybníčka. Zaleh jsem rozhodnutej vrhnout se na každýho, kdo se ke mě jenom přiblíží. Husy a kačeny občas pronikavě zakejhaly kdesi ve tmě. Nikdo jinej mě už nevyrušil.

Předchozí díl najdete zde.
Pokračování najdete zde.
2.9.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Jiří Vykoukal v extraligovém semifinále Sparta vs. Liberec v březnu 2007
20

Vykoukal legendou Sparty. Jsem na to ještě mladý, říká trenér Prostějova

Pojištění pracovní neschopnosti může vytrhnout trn z paty

Dlouhodobá léčba nemoci nebo úrazu zamává nejen s psychikou člověka, ale také s jeho peněženkou. Pokud nemáte našetřenou solidní rezervu, zamyslete se nad připojištěním pracovní neschopnosti. Může vám přijít vhod. Co byste o připojištění měli vědět prozrazuje David Kučera, finanční poradce Partners.

Řidič felicie nabořil do stromu, pak zmizel

Ne zcela obvyklý postup zvolil v neděli nedaleko Prostějova řidič k řešení následků dopravní nehody.

Loučení s divadlem Point provázel smích i slzy

VIDEO, FOTO / Od roku 2005 mohli diváci chodit do divadla Point v Olomoucké ulici. Až do sobotního večera. Point totiž ve zdejší budově odehrál svoje poslední představení s názvem Ať je září nebo leden, sbalili jsme Point do beden.

Kohák se klouzal a farář žehnal raketám: Prohlédněte si nejlepší videa víkendu

Podívejte se na krátký sestřih toho nejzajímavějšího, co zaznamenali redaktoři Deníku o víkendu 9. až 10. prosince 2017.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT