26. 8. 2005 19:02 Asissi

Paní v růžovém tričku skrývajícím nejen bujné poprsí, ale i bujné srdce mě tady na parkovišti se svým partnerem názorně předvádějí, jak vypadá taková správná italská domácnost.

Fakt nářez. Jediný štěstí, že nemaj´ nože. Jejich klučina si zatím před rodinným Fordem Fiestou rýpe klacíkem ve spáře mezi dlaždičkami. Zdá se, že je zvyklý.

Kolem Urbina se kroutily sakra úzký silničky. Tady mi může zastavit leda tak motorka, tipoval jsem. Hrozitánsky jsem se spletl.

Ani ne za půl hodiny na mě vesele mrkal pravý blinkr velkolepého černého korábu. Mercedes nejvyšší třídy. Koncentrovaný luxus moderní civilizace. Tak jsem dozadu na tu bílou kůži hodil svůj lehce zablácenej batoh, a jelo se.

„Dyť já přes tu kapotu skoro ani nevidím na cestu. No v něčem podobným jsem teda ještě ani neseděl.“ Čtyřicetiletej chlápek- jasný dvojče Danny de Vitta ve slunečních brejlích, se mi snažil vysvětlit, že je římským advokátem a v Urbinu k tomu nádavkem studuje. No nevím. Každopádně nerozuměl ani What is your name?

Co znamená figa?

Přesto mi však dokázal velice srozumitelně vysvětlit co v italštině znamená figa- jde o takovej zvláštní, podlouhlej otvůrek, kterej maj´ holky mezi nohama. Frčel přímo do hlavního města, moh´ jsem s ním, ale tentokrát jsem setrval na svých plánech a vystoupil si u Perugie. Načež jsem špacíroval podél dálnice a vítr z těsně projíždějících kamionů mě příjemně osvěžoval. Kudy na Assisi?

Z tohohle pekla mě, aniž bych jej stopoval, na jednom z těch nájezdů vytáhl mlaďoch, kterej v takové italské Avii rozvážel čerstvý potraviny z velkoobchodu do krámků. Moc fajn se s ním povídalo. Jeho angličtina byla perfektní. Zdá se, že kdo je na apeninským poloostrově bohatej, řeči znát nemusí.

František z Assisi: ušatý klučina v neslušivým hábitě

Asissi. Jestliže povinností muslima je vykonat pouť za Mohamedem do Mekky, pak každej Ital musí aspoň jednou v životě právě sem za svatým Františkem. Aspoň to tady tak vypadá.

Ve zdejší moc pěkné katedrále se lidi úplně nejvíc mačkaj´ u jeho hrobky, a ti co se nemačkaj´, ti tam klečej´, modlej´ se a pravděpodobně za něco prosej´. František pomůže, František zařídí. Zázraky na počkání, nemožné do půl hodiny.

Dost dobře nechápu, jak se v tom šourajícím lomozu dokážou soustředit. Jinak většinu chrámových stěn tady pomaloval Giotto, člověk rozumný, prostý a záměrně jednoduchý, který nikdy nepropadl pýše, že dělá nějaký umění. Prostě sloužil. Věc pozoruhodná, nikoli však okouzlující.

Jestli mě tady něco chytlo, pak šlo o fresku od Cimabueho. Moc mě baví, jak právě on namaloval svatýho Františka. Žádnej všemocnej světec nebo něco podobnýho. V jeho podání jde spíš o takovýho ušatýho klučinu v neslušivým hábitě, rozpačitě postávajícího v uctivé vzdálenosti od andělů obklopujících boží trůn.

Ti andělé, spanilost sama, křídla a vznešenost nadoblačná, přesto je František jasně nejlepší. Přesně ten synek z bohatýho rodu, co ho něco pořádně zklamalo, nebo spíš zjistil, že blahobytnej svět je na něho až moc složitej.

Zajedlo se mu to, z nudy řešit rafinovaný ptákoviny. A tak si navlík kutnu, opásal se kusem provazu a prostě šel. Nic víc už radši nechtěl. Mimochodem tenhle příběh není v žádným případě ojedinělej. Svatej Augustin to samý, Buddha jakbysmet a kdo ví, možná i na pražským Wilsoňáku mezi bezdomovcema by se něco podobnýho našlo.

27. 8. 2005 11:41 Asissi

Záměrná motanice po setmělém Assisi. Hrubě opracované šutry domů magicky vystupovaly pod žlutým světlem, turisti cinkali po kavárnách, občas zamrančela nějaká kočka. Sešel jsem až dolů, do polí a do sadů, abych svůj utrmácenej batoh položil pod strom v olivovém háji.

Tím se naplnila má dávná představa, svůdný sen vstupující do mysli tam v Česku za černých listopadových plískanic. Spát pod olivovníkem.
Nebyl to zrovna ten nejúctyhodnější z hájů, jaké jsem si vysnil, spíš takový větší sad pokroucených stromků, ale tak už to v životě chodí.
Vůbec mi to nevadilo.

Vrzání velké vozu

Zalez jsem si do spacáku a zatímco kousek ode mě sem tam zavrzala oj velkého vozu, tak já si balil cigáro. Potom kouřil, shlížel na mihotavá světla umbrických vesnic rozhozených pode mnou a přemýšlel… O čem vlastně?

No jasně, o tom ženském smyčcovém kvartetu, pořádajícím koncert na poušti. Všechno před očima: Vzpřímené ladné postavy ve splývavých šatech, vykukující nahé kotníky, staré nástroje, zaujetí v černých zorničkách, prudká gesta a pot na něžných čelech, ostré slunce, skvělá muzika a všude kolem jen písek, písek, písek. Usnul jsem raz dva. Dobře se mi spalo.

27. 8. 2005 18:51 Orvieto

Ale dosti snů. Teď je třeba mít se na pozoru. Už se frčí. Záchody vlakovýho nádraží ve městě svatýho poutníka jsou pokresleny pořádně sprostejma obrázkama. Nejde v nich ani tolik o erotiku, jako spíš o instruktáž. Co kam strčit a tak.

Vlak do Perugie. Průvodčí zase nikde. Zato pár drobnejch rumunskýmu cikánovi taktně žebrajícímu pomocí rozdávaných a opět vybíraných letáčků. „Máme stejné sny jako vy,“ psalo se tam mimo jiné. Dost jsem o tom pochyboval, ale co.

Hladovej, jsem pak skutečnou lekcí pokory prošel ve frontě obchoďáku Coop. Dlouhotrvající odevzdanost a pak, rychle pryč odsuď: jíst.
Příměstskej linkovej autobus. Tušil jsem směr, tak jsem se jím nechal unášet. A hele Castel del Piano- to mám tadyhle v mapě. Vystupovat.
Odsud mě vzal kluk, ale už po chvilce se omlouval, že potřebuje odbočit kamsi do Mimoně.

Musel jsem se smát. Tomuhle teda říkám italskej venkov. Krajina to sličná. Škoda jen, že tu kromě cyklistů a traktoristů nikdo nejezdí.

Ale pak přišel báječnej stop. Fabio- dlouhovlasej kudrnatej démon, fanda do fotbalu, auťáků a ženskejch, zaměstnanec továrny na lahve, poslouchal ve svým Oplu Raye Charlese. Tak, to si dám líbit! Tohle je lepší než všechny mercedesy světa…

Anglicky uměl sotva ň, ovšem bavili jsme se neskutečně. Třeba jeho názorné srovnání zvuků motorů u Volkswagenu brouka a Ferrari Testarosa při zrychlení z nuly na sto- to byl skutečnej klaunskej výstup. Auta měl zjevně rád, ovšem nebyl snob. Když jsem ukázal na projíždějící fungl nový Porsche Carrera moc unesenej nebyl, jó celkem fajn, ale koukej tohle malý trojkový BMW- to je něco pro mě.

Tibet v malým

Pak Orvieto. Tady se někdo, tuším Etruskové, rozhodl postavit město jakoby na vrcholu vysokýho kamenolomu. Nechápu, ale obdivuju to. Jste na hradbách starýho města, ještě krok a šup dolů z kolmého tak stometrového skalního převisu. Áaaa bum. Město samo pro sebe. Tibet v malým. Fabio zůstaval na dálnici směr Vitterbo, kam spěchal na pařbu.

Těch zbývajících pět kilometrů brutálního převýšení mě vyvez´ otřískanej Ford Transit, kočírovaný postarším hippiem, právoplatným tulákem, Johnem Lennonem na mizině. Vedle něj pokračovatel rodu se sandálem v erbu, syn ani ne desetiletej, brejlatej, ale už s regulérním čírem na hlavě. Mířili na nějakej mezinárodní sraz umělců, podle všeho driblovat s těma kotoučema na nitích a rozdělit se o koňskou dávku LSD.

Jak jsem nastupoval, rozmlátil jsem jim jakousi skleničku, ale na tom prej prd záleží, všecko je okej. Tenhle přístup mám moc rád. Tentokrát píšu v druhé z kaváren mých snů. Ta první ve Ferraře, ano, oslava geometrické prostoty, ale tohle je zase někde úplně jinde.

Vzadu za domem, na takovým vyvýšeným dvorku, po balkonech se páří holubi a průbojná zeleň zakrývá vlhkou omítku. I cosi růžovýho tady kvete. Zdivočelá botanická zahrada, ve který si můžeš dát Café expresso.

Předchozí díl najdete zde.
Pokračování najdete zde.