19. 8. 2005 Graz 17:00

Právě teď se kolem promenádujou dvě miss mokré úplně všecko. Exkluzivní pohled na vystavující se šestnáctiletá dívčí těla. Není tu chlapa, co by na to nečuměl. A ony to dobře vědí. I exhibicionismus může bejt někdy docela milej.

Vlastnoruční trhání kytek

Dneska, když jsem si to šinul na stop, tak jsem zahlíd´ neuvěřitelnou ceduli. „Blumen selberpflücken,“ psalo se na ní. Vlastnoruční trhání kytek. Stála zapíchnuta u políčka s mečíky. Vedle pak červená kasička a ceník. Jeden mečík 70 centů, 3 za 2,1 Euro za 7 Euro 10 kytek a jedenáctá zdarma. Kromě paní, která s čerstvě natrhanou kyticí v náručí právě hledala drobný, tu nebyla ani noha.
Neuvěřitelná věc.

Kdyby něco podobnýho zkusili u nás, ráno by to zdupané pole nikdo nepoznal. Jedinej zbylej mečík by se válel kdesi v příkopě a z kasičky by trčel zaseknutej starej knoflík.

Podle všeho jsou Rakušané národem natolik slušným, až to hraničí s naivitou. S naivitou, které se musím obdivovat. Snad je tomu tak proto, že hodně čtou. Nikde jinde jsem totiž po venku neviděl tolik posedávajících čtenářů, jako právě v Rakousku.

Na dálnici A2 směrem sem jsem se skoro styděl zvednout ruku. Řidiči by mě totiž mohli považovat za naprostýho šílence, kterej je láká, aby spáchali sebevraždu. A to po právu. Takovej nátřesk na silnici jsem ještě nezažil. V každém směru čtyři narvaný pruhy, včetně toho přivaděče u jehož svodidel jsem se krčil.

Zastavil mě chlapík, na první pohled správnej satan. Mohlo to s ním být moc zajímavý, bohužel po deseti kilometrech odbočoval mimo můj směr. Aspoň tam už svištělo o něco míň aut.

Pak dvě ženský. Vychrtlá, hippiesácká a moc milá mamka, s blonďatou, hezky rostlou dcerkou tak kolem dvaceti. Příjemná společnost.
Snažil jsem se je bavit a usmíval se především na tu mladší z nich, a tak se otáčely, aby postřehly mou rozmáchlou znakovou řeč, kterou jsem ilustroval německy řečené. Vydrželo nám to přes padesát kilometrů, pak už zavládlo ticho.

V Grazu jsem se stihl vyšplhat až k místní dominantě, hradu s věží, vlastně spíš věži- teď už bez hradu. Za odměnu se mi dostalo výhledu na červený příboj střech, řeku Mur a v oparu za tím na kozí vrchy kolem. Tak. Konečně dopršelo. Lidi už zase přecházej sem a tam, a mně to nedá, abych se k nim nepřidal. Je třeba se odsud nějak vymotat.

Předchozí díl najdete zde.
Pokračování najdete zde.