18. 8. 200518:52 Vídeň- Wiener Neustadt

Takže: jestli nepřijde průvodčí, tak urazím nějakejch šedesát kilometrů za 1,5 Eura. Tolik totiž stojí jízdenka na první zónu. Ale jelikož jsme právě zastavili někde v dalekoširých vinicích, nepředpokládám, že bych se v nějaké první zóně v tuhle chvíli nalézal. A hele, kostelík a tři chalupy.
Tohle je prostě zóna úplně v prdeli.

Včera jsem si našel luxusní nocleh. Pahorek nad takovou romantickou zátočinou malého potůčku, nebo spíš městské stoky. Ale bylo to celkem fuk. Jen ty žáby, co tam vyváděly, to se hned tak neslyší.
Asi proto, že jsem si ráno koupil celodenní jízdenku na vídeňskou MHD za 4 Eura, tak jsem toho musel našlapat, jak dlouho ne.

Svátek v umění

Nejprve muzeum osvícené rodiny Leopoldových. Klimt, Schiele. Zajímavý srovnat skici těhle dvou. Zatímco Klimtova linka se chvěje nejistotou, často se opravuje, násobí, tak Schiele je až brutálně jednoznačnej.
Egon Schiele. Největší borec, suverénní, nepřekonatelnej kreslíř, kterej ty svý ženský čmárá tak, že se v jeho lince furt něco děje, furt z ní cítíš hrozný napětí, překvapující a přece věrnou anatomii, fantastickou přesnost oka a ruky.

Kromě těch nahotinek kreslil Schiele třebas i českokrumlovský domky s rozvěšeným prádlem. Ale na ten první pohled máloco zaujme víc, než taková hezká, s přivřenýma očima se usmívající vídeňská panička se slaměným kloboukem na hlavě, zdviženou sukní a prsty v pohlaví.
Jó, už naše prababičky…

Ale Schiele se nerovná jen zajímavá pornografie. Mnohem víc tu najdem´ jiskřivé erotiky, ze které dovednost a energie onoho dle účesu dikobrazího muže s propadlým hrudníkem učinila cosi obdařeného zvláštní milostí: svátek v umění.

Pak jsem se dlouze coural Vídní, například po Kartnerstrasse fungující podobně jako třeba ulice Na Příkopech v Praze: široké centrální korzo.
Když mě to přestalo bavit, podnikl jsem zacílenou túru k muzeu pana Hundertwassera, člověka, kterej´ prohlásil, že rovná čára je bezbožná a jal se tento program aplikovat na architekturu.

Racionalita funkcionalismu prej produkuje sterilní nudu nekonečně bílých zdí, pojďme je tedy oživit nějakou tou pestrobarevnou pokřiveninou. Na praktické dopady této teorie jsem čistě náhodou narazil už ráno, při přesedání na stanici metra Spittelau, kde mě do očí praštila ohromná teplárna s mozaikami kolem oken.
Co je tohle jenom za bláznivinu?
A tak jsem hned nepřestoupil, nýbrž vyšel ven, obcházel tu prapodivnost a kroutil hlavou. U normální továrny bych tak dozajista nečinil.

Končím s Vídní

Každopádně jsem s Vídní skoncoval. Do jisté míry za to může právě architektura. Tedy onen přepísknutý klasicismus, ke směšnosti dovedená megalomanská prezentace habsburské říše, na níž jsem všude narážel, až jsem si ji s Vídní spojil víc než s operou, kávou, valčíky, sacherdorty nebo čímkoliv jiným.

Mimochodem co se mocnářství týká, zaujalo mě, že tu maj´ muzeum klobouků císaře Franze Josefa. Předpokládám, že na to padla právě jedna z těch velikášskejch budov se spoustou stereotypních vlysů na omítce a pseudo- řeckejma titánama před vchodem.

Na druhou stranu se mi líbily zdejší tramvaje. Jakoby historický s dřevěnejma lavicema, ale plným pohodlím, červeno- bílý, úzký a zaoblený, trochu připomínaly takový ty starý žehličky, co se musely nahřívat na kamnech.

No nic. Průvodčí nedorazil- o trapas míň. Taky už sedím v parku, kam jsem se v mezidobí tohoto psaní přesunul.

Když jsem vystupoval, zrovna na nádraží ohlašovali příjezd vlaku pokračujícího do Záhřebu. Co kdybych si přestoupil, napadlo mě.
Pak jsem ale uznal, že to už bych chtěl za 1,5 Euro trošku moc.
Zítra se jde na stop.

Předchozí díl najdete zde.

Pokračování najdete zde.