Tak za prvé jsou oba jaksi vykolejeni ze svých zaběhaných způsobů projevu. Za druhé oběma chybí dostatečný odstup od toho, co se snaží sdělit, neboť právě tím a jenom tím v daný okamžik naplno žijí. V důsledku toho již na pregnantní vyjadřování nemají dostatek prostoru. Je tedy jasné, že z cesty se píše jinak, než obvykle.

Jak se píše z cesty?

Píše se za tmy na schodech, píše se po celodenním popocházení s batohem na zádech, píše se v naprosto neznámých městech, píše se před tím, než se člověk vydá hledat kus bezpečného místa pro karimatku, spacák a jedno utahané tělo, píše se z toho, co předchozí den dal, píše se bez hlubšího rozmyslu, píše se v souvislostech spíše tušených, než- li zřejmých, píše se, co chvíle na propisku přinese, píše se gramaticky a pravopisně ne zcela správně.

Ovšem, co je skutečně důležité: píše se přímo, píše se v prvním okouzlení z věci. Píše se bezprostředně.

A zde je toho psaní výsledek.

17. 8. 2005 9:32 Brno

Sedím před Globe centrem- vietnamským obchůdkem s bizardně fialovou výlohou, a vesele blikajícím terčíkem nad vchodem.

Z Prostějova sem do Brna to šlo naprosto hlaďounce. Dvacet minut, a už mi stála Oktávie s vozíkem. Jak si tak brzdila na dálnici, překvapenej kamión za ní dlouze troubil. Stejně jako na počátku mé první cesty. I tentokrát jsem se mu vůbec nedivil. Je to pořádně odvážný národ, tihleti bráči stopařů.

Otec s dcerou- nepříliš atraktivní třicátnicí, která se tenhle víkend dočká: bude se vdávat. Chvilku jsme pospolně plkali o Itálii, oni však posléze převedli řeč na chystanou veselku a pochichtávali se při sestavování zasedacího pořádku: „Vedle Honzy posadíme Verču, no, ten si užije, chacha, znáš přeci Verču, noné!?“

V Brně na mě čekalo zasedání naší party Žízeň. Dobrý pivo, dobrá společnost.

Hráli jsme myšlenkový pochody. To se třeba musí vykoumat, jak souvisí pěna a opium. Jak? Existuje totiž pěna mořská, stejně jako malá mořská víla, jednou z takových vil byla i uhrančivá kráska, po španělským způsobu: maková panenka. No a jak souvisí mák a opium, snad už nemusím vysvětlovat.
Chce to otevřenou hlavu a spoustu divokejch nápadů, abyste odhalili takovejhle myšlenkovej pochod.

Pak už Husovice a v nich úzké, rudé kanape v bytě u Klárky a Lukáše. Klárka šla ráno kvůli diplomce přeměřovat nějaký bakterie nebo co, my s Lukášem jsme si v dobré shodě dali čaj a věnečky. Snídaně šampiónů. „Docela Ti ten vejlet závidím,“ svěřil se Lukáš ve čtyřce- tramvaji, která ho den co den odváží do práce k monitoru, myši a plánkům různejch bazénů, zábradlí, oken, střech a jinejch stavařskejch radovánek. Jízdní řád tyhletý tramvaje si s Klárkou, jako jednu z mála věcí vylepili doma na zeď. Zkrátka, pravidelnej život.

A tak, zatímco Lukáš jel až na konečnou, tak já, věčnej pan Povětroň, vystoupil už na Maliňáku, vystoupil ze všech pravidelných linek, pravděpodobností, denních režimů, ranních budíků a přestávek na oběd, vystoupil jsem, abych se vydal- čert ví kam.

Plakáty vietnamského globálního centra přede mnou hrajou všemi barvami: žlutá, oranžová, zelená. Ale všechny do jednoho křičí jedno: AKCE! A tož je poslechnu. I vydám se na cestu, abych na ní posbíral, jak zpívá Karel Kryl, „…pár pírek z křídel Pegasů.“
Snad mi neuletí…

Pokračování najdete zde.