Přestože svým zjevem a energickým vystupováním působí jako prokletý básník říznutý zběsilým punkerem, ve skutečnosti ve své tvorbě navazuje na nejlepší tradice evropské kultury od středověku po současnost.

Ať už mluví o Pieru della Francesca nebo Antonínu Dvořákovi, v jeho projevu vždy hopsá „stará“ kulturní Evropa v kvapíkovém rytmu. Nikoli náhodou se stal nejmladším profesorem Akademie muzických umění v Praze a nositelem pěti cen Alfréda Radoka za scénickou hudbu. Veškerému uskřípnutému akademismu však zůstává originální a pracovitý tvůrce Vladimír Franz na hony vzdálen.

Rozhovor

* Po vystudování právnické fakulty jste uklízel v dětském domově. Bylo vám vaše vysokoškolské studium vůbec k něčemu?
Jsem daleko raději, že jsem studoval práva, než kdybych dělal nějakou uměleckou školu. A to i přesto, že bych mnohem dřív získal potřebné kontakty a nemusel bych později tak často dokazovat svoji profesionalitu. Právo je však určitý myšlenkový systém, který se tvořil po staletí. A jakákoliv tvorba je o tom, že pro zachycení jevů tohoto světa hledáte adekvátní systém uvažování a vyjadřování.

* Jste neuvěřitelně tvořivý. Skládáte, malujete. Je nějaký obraz nebo skladba, na kterou jste obzvláště hrdý?
S hudbou jsem se díky dlouholeté práci dostal do stádia, že si v podstatě můžu skládat, co chci. Ať už je to punk, kantáta, oratorium nebo symfonie. Něco se holt povede víc, něco míň. Věřím ale, že to pořád má svůj standard, který se snažím stále posouvat. S obrazy je to tak, že když jsem spokojený s jedním do roka, tak je to dobrý. Když se dvěma, je to zázrak.

* Jak se to stane, že v jednom z dvaceti obrazů, nebo symfonií je něco, co v těch ostatních není?
Musíte vystihnout ten správný okamžik. S něčím se mordujete strašně dlouho, všelijak to převracíte a zkoušíte a nakonec z toho vznikne docela slušná věc. Ale některé věci máte v podvědomí, a ty pak v určitý moment vyklouznou jako vajíčko ze slepice.

* Vaše výstava se jmenuje Vladimír Franz Něžný barbar. Toto přízvisko vymyslel Bohumil Hrabal pro svého kamaráda Vladimíra Boudníka. Proč jste si tento název vybral?
Hrabal má v sobě přesně onu jemnost a senzibilitu, které bych chtěl ve svých obrazech dosáhnout. Otázkou je, zda jsou dnes lidé ještě schopni se na něco podobného napojit. Často totiž spíše chtějí vědět, kde to má hlavičku a očička. Pro mě osobně je však obraz soulož s materiálem provedená zkratem básně. Takže to jsou v podstatě básničky podávající svědectví o krajině, ve které jsem se právě nacházel a s níž jsem se ztotožnil.

* Své dětství jste trávil v jižních Čechách. Odtud pochází i známý obraz Třeboň, Třeboň. Jak by vypadal obraz Prostějov, Prostějov?
V třiaosmdesátém jsem sem přijel vlakem na pozvání HaDivadla, které ještě nebylo slavné, a tím pádem mělo co říct. Když jsem pak šel městem, přišlo mi, že narozdíl od ostatních bolševikem zruinovaných měst, působí Prostějov zvláštně dekorativně. Objevoval jsem tu velké prostory určené jen k tomu, aby na nich vynikla tepaná secesní mříž nebo zajímavý strom. Vtom mi tohle město připomíná Hradec Králové. Ovšem, abych namaloval obraz Prostějov, Prostějov, musel bych tu chvilku žít, najít si zde své vlastní styčné body. Jsem přesvědčen, že by se mi to právě v tomhle městě podařilo velice rychle.

*Vaše tetování je určitým druhem body artu. Připomíná indiány. Napadá mě myšlenka, nejste náhodou na válečné stezce?
Rozhodně ne. Kdybych byl na válečné stezce, tak maximálně sám se sebou, že se mi něco nedaří dělat tak dobře, jak bych si to představoval. Ale kvůli tomu bych se netetoval. Mě se to prostě odjakživa líbilo. Myslím si však, že přírodní národy pro to našly ideální formu. Skrze tetování si vytvořily vlastní jazyk. Fungovalo to jako čárkový kód určité situace. Díky tomu z toho vyzařovalo obrovské vnitřní napětí. Tetování stejně jako malování nebo hudba, pokud se dělá podle mého gusta, je v podstatě sex. Ai výsledek by měl být sexy. Měl by vydávat určité vlnění, které diváka svede, pohltí. Teprve pak to má nějaký smysl.

Přečtěte si další rozhovory se zajímavými lidmi