Přestože se coby člen tohoto legendárního souboru nebrání ani těm nejvýstřednějším nápadům, v soukromí vyznává tradiční hodnoty. S manželkou vychovává čtyři děti, pravidelně chodí do kostela, má rád jasný řád Santiniho architektury, a ve „sklepácké“ Besídce vystupuje už šestatřicet let.

Když jste s divadlem začínali, řádila všude normalizace. Atmosféra v tehdejší společnosti byla zatuchlejší než v leckterém nevětraném sklepě. Nehledali jste paradoxně právě v tom vašem sklepě čerstvý vzduch?
Jak se to vezme. Nám tehdejší vydýchaný normalizační vzduch přišel natolik zvláštní, až byl pro nás zajímavý. My jsme se přímo pídili po hodnotách tohoto zatuchlého vzduchu. Ovšem činili jsme tak formou průvanu.

A co dál jste ve vašem sklepě nacházeli?
V první řadě nevídaný pocit svobody. Ten nám zřejmě dával i určitý esprit. Ale to jsme si uvědomili až později. Tehdy jsme vůbec neřešili nějaký záměr nebo manifest. My jsme si prostě hráli.

Jak ten váš legendární sklep vlastně vypadal?
Úplně normální místnost s rozvodem elektřiny. Nic velkého. Rozměry byly 3 krát 2,5 metru. Nyní je tam spousta krámů, ale když jsme začínali, stačilo vystěhovat pár skříní a postavit pódium. Přestože jeviště zabíralo 70 centimetrů krát 2,5 metru, muselo se na něj vejít deset herců. A do toho zbytku se namačkalo nějakých 70 diváků.

To jste k sobě museli mít velice blízko…
To jsme měli. Kromě toho šatna byla na druhé straně než pódium. Takže herec, když vycházel ze šatny, se musel procpat skrze všech těch sedmdesát diváků. Naše divadlo bylo už od počátku velmi kontaktní.

Čím si vysvětlujete, že právě ve vašich hrátkách našli lidé takové zalíbení?
Tím, jak jsme hledali ten zatuchlý vzduch, tak jsme zřejmě objevovali tóny, které naši diváci dobře znali. Díky tomu jsme se s nimi ocitli na jedné společné vlně. Dnes nám z těch dob zůstal určitý způsob práce, respektive zábavy. Ono se totiž dodneška nikdo z nás divadlem neživí. Snad i proto pro nás zůstává jednou velkou radostí.

Máte kromě sklepa ještě nějaká další oblíbená místa?
Jsem rád doma. Domov pro mě znamená jeden kilometr čtvereční v Praze-Brániku, kde v podstatě žiji celý život. Ve sklepě našeho rodinného domu jsme založili divadlo, z toho nás po jednom obzvláště povedeném představení babička s maminkou vyhodily, takže jsme se přesunuli na nedalekou Dobešku, kde dodnes působíme. Naproti ní je fotbalový plácek Sklepovských sršáňů. Tohle všechno je na kopci, dole pod skalou je pak kostel, a mezi tím restaurace, kde jsem proseděl mládí. Víc už toho k životu v podstatě nepotřebuji.

Čím myslíte, že se vytváří kouzlo nějakého prostoru?
Tak jako každé divadlo oslovuje návštěvníka jiným repertoárem, tak i místa působí na lidi nejrůznějšími způsoby. Některé budovy vsázejí na vytříbeně jednoduchou eleganci pravých úhlů, zatímco třeba Kotěrův Národní dům zase těží z celkové ladnosti secesních křivek. Díky nim v Prostějově září jako zadní světlomety Škody 120 De Luxe.

Vnímáte v našem městě ještě jiný magický prostor?
Moc zajímavé je i prostějovské „parkonáměstí“ korunované novorenesanční radnicí. Jen škoda, že na něj spadl satelit obchodního domu. Naštěstí nedopadl tak tvrdě, jako například v Jihlavě. Tam už končí všechna legrace. Jen doufám, že tady v Prostějově sranda hned tak neskončí.