V jeho tvorbě se prostupují dva světy. Starý s tradičními, z folklóru vycházejícími muzikantskými postupy a nový, objevitelský, plný poctivého hudebního hledačství a touhy přijít s něčím hladivým a překvapivým zároveň.

Oba světy pak propojuje touha po sdělení hlubších hodnot. Takových, které se vymykají z dravého proudu řeky každodennosti, ačkoliv tvoří jeho trvale platné koryto. „Prostřednictvím hudby si chci s lidmi povídat o lásce, toleranci, zrození i smrti,“ svěřuje se Jiří Pavlica.

Jedna z vašich písní se jmenuje Rozhovor. Vnímáte i koncert jako určitý druh rozhovoru?

Hraní skutečně beru jako příležitost pro přímý dialog s posluchači. Byl bych rád, kdyby naše vystoupení nebylo chápáno jako koncert, ale jako setkání.
Nejde o to, že bychom měli být rozděleni na diváky sedící v hledišti a na muzikanty na pódiu. Důležité je, že jsme všichni společně v jednom sále, na palubě jedné lodě a můžeme skrze vzájemnou komunikaci určovat, kam ta loď popluje.

A kam byste ji chtěl směřovat?

Hradišťan se svými vystoupeními snažil vždycky předat tři důležitá „p“: pohlazení, poznání a poselství. Pohlazení se týká emoční roviny. Lidé, by se na našich setkáních měli cítit především příjemně. Pokud jde o poznání, tak v tomto směru se snažíme nabídnout něco nového, co mohou posluchači sami pro sebe objevit. Například představit jim nějaký netradiční hudební nástroj.

Ovšem velice podstatné je i třetí „p“ tedy poselství. To se týká především duchovní roviny. Záleží nám totiž na tom, abychom publiku zprostředkovali konkrétní hodnoty, které považujeme za důležité.

Jaké to jsou?

Tak na prvním místě vzájemná láska, tolerance a porozumění.

Slyší na tyto tradiční hodnoty i člověk 21. století?

Pokud mohu soudit z plných sálů a příjemných reakcí ostatních lidí na naše setkávání, pak snad ano. Zároveň mě těší i to, že lidé od nás neodcházejí s tím, že by cestou domů měli převrátit nějaké popelnice nebo rozbít pár výloh. Vidím velký rozdíl v tom, když někdo chce stavět a jiný bourat. Osobně je mi rozhodně bližší to první. A věřím, že lidem, kteří na nás chodí, také.

A co tedy nejraději budujete?

Řekl bych, že mosty. Spojnice nejen mezi lidmi, ale i různými kulturami. To je jeden z důvodů, proč jsem na koncert do Prostějova přizval také své přátele z Altaje, což je autonomní republika na Sibiři. Ten malý, osmdesáti tisícový národ žije úplně jinak, než my tady, ale zároveň je toho až překvapivě mnoho, co nás spojuje.

Proč jste pozval právě je?

Líbí se mi jejich netradiční způsob hlasového projevu, který je spíš přírodním úkazem než čímkoliv jiným. Hlavním kritériem je však jejich opravdovost, která z nich vyzařuje.

Navštívil jste buddhistické i lamaistické chrámy v Asii, procestoval Spojené státy a pobyl nějaký čas v Africe. Zavítal jste při svých toulkách světem i do Prostějova?

Studoval jsem vysokou školu v Olomouci a první vztah k Prostějovu jsem nalezl skrze HaDivadlo. Ne, že bych sem nějak pravidelně dojížděl, ale věděl jsem, že tu funguje výborná parta lidí, která se nechtěla jen tak lehce smířit s komunistickým režimem, v němž musela žít.

Co si myslíte o hanáckém folklóru?

Z dob svých studií si vzpomínám na spolupráci s Mánesem a Radkem Kubaníkem. Rozhodně existují zajímavé archivy s hudbou starých Hanáků. Jde o to, aby si k němu současní lidé dokázali najít cestu. Chce to osobnosti schopné folklór skutečně vnitřně prožít a zároveň jej tvůrčím způsobem posunout zase o nějaký kus dál.

Z čeho při své tvorbě vycházíte?

Jednak čerpám z archivů nejrůznějších regionů a potom vycházím z vlastní zkušenosti, kterou se snažím obohatit o vědomí historických souvislostí. Důležitým svorníkem těchto dvou rovin je pak obsahové sdělení. Při našich setkáních si chci prostřednictvím hudby povídat s lidmi o lásce, toleranci a zrození, ale i o nenávisti či smrti. Život bez smrti není totiž představitelný. Podle mě se nejedná o protiklady, které by se vzájemně vylučovaly, nýbrž o dvě strany jediné mince.