Všichni na spolupráci s ním kývli, protože si byli vědomi nesporné kvality jeho díla, tvořeného za pomocí velice zdlouhavé a pracné technologie. Výsledek v podobě velkoformátových fotografií působících dojmem malovaných obrazů mohou nyní obdivovat návštěvníci prostějovského muzea. Na jedné z nich je zachycen i svérázný malíř, fotograf, filosof, herpetolog, odborník na plísně, příležitostný jódler a abstinent Libor Vojkůvka. Ten svým nenapodobitelným způsobem prostějovskou výstavu zahájil. Těsně po vernisáži vznikl s oběma výtvarníky i tento rozhovor.

Oba žijete mimo Prahu. Nebojíte se, že se tak dostanete na uměleckou periferii?
Vladimír Brunton: Dnes se můžete během několika hodin ocitnout prakticky kdekoliv, ať je to Paříž, Barcelona nebo New York. Není zas až tak podstatné, kde máte základnu. Osobně bych ale například v Praze žít nechtěl. V Kostelci na Hané, kde jsme se s manželkou usadili, se mi líbí mnohem víc.

Navštívil jste přes stovku zemí, ale stále se vracíte do Šternberku. Co vás tam táhne?
Libor Vojkůvka: Především nádherný podívání do okolí a fantastický klid. Akorát jednou do roka u nás burácej motory, to když se jede Ecce homo. Ovšem to ticho, který se rozhostí po tom, co projede poslední závodník, to si pak užívám celej rok.

Vaše výstava se jmenuje osobnosti ČR. Jak se taková osobnost pozná?
Vladímír Brunton: Skutečnou osobností je podle mě každý, kdo dokáže žít v harmonii se svým okolím, přičemž ho zároveň nějakým způsobem obohacuje a převyšuje. Silnou osobnost často poznáte na první pohled. Stačí se podívat na Libora Vojkůvku.

Dělá vám to dobře, že jste byl uznán coby skutečná osobnost?
Libor Vojkůvka: Je pravda, že jsem se tady dostal do vybrané společnosti, ale já sám se mezi osobnosti rozhodně nepočítám. Jsem naprosto obyčejnej člověk a na ulici se pobavím s žebrákem nebo třeba i s prezidentem, když už ho potkám.
Vladimír Brunton: Výraznou osobností může být i veřejnosti jinak naprosto neznámý člověk. Například za ni rozhodně považuji uměleckého řezbáře Tomáše Cydlína, kterého jsem portrétoval a který na mě hluboce zapůsobil. Rozhodně je mnohem větší osobností než všechny ty hvězdičky, co se promenádují na televizní obrazovce.

Jak se opravdové osobnosti chovají při focení?
Vladimír Brunton: Před fotoaparátem si většinou na nic nehrají a vystupují pouze sami za sebe. Jen málokdo z nich se hlídá, aby vypadal tak nebo onak. Mezi výjimky patří Karel Gott, který je sice skvělý člověk, ale zároveň až úzkostlivě dbá o to, aby na výsledné fotce náhodou neměl nějakou viditelnější vrásku.

U pana Vojkůvky to probíhalo jak?
Vladimír Brunton: S Liborem to bylo velice snadné. Někdo vás musí aspoň trochu poznat, než si vás pustí k tělu. Tohle však u něj zcela odpadá. Od prvního momentu se ke mně choval jako bychom se znali už od školky. Takhle on přistupuje ke každému.

Líbíte se sám sobě na obraze?
Libor Vojkůvka: Na fotce jsem moc pěknej, jak jsem tam zachycenej. Škoda jen, že teďka už budu fyzicky jenom stárnout, zatímco na tom plátně zůstane takovej hezkej fešák. Kdyby to bylo naopak, jako například u toho obrazu Doriana Graye, tak to by teprve byla absolutní špica.

Osobnost každého portrétovaného vždy dotváří několik věcí, které ho obklopují. Co je to ve vašem případě?
Libor Vojkůvka:
Na téhle konkrétní fotce asi hlavně paleta a štětce, ale já jinak všechno důležitý nosím s sebou. Sice doma mám kolem sebe haldy různých klíčů, starých lahví, pohlednic, hudebních nástrojů, plechových cedulí, porodních kleští nebo třeba osmnáct špagátů od oběšenců, ale to všechno mně slouží jenom jako inspirace. Ono všechno je pomíjivý. Všechno skončí takříkajíc špatně. My na to ovšem nesmíme moc myslet. Naopak. Člověk musí být neustále plný elánu a optimismu, a to pořád dokaváď to jde, a pak najednou pyc a budou tady druzí.

Ať si taky něco užijí.
Libor Vojkůvka: Přesně tak. A já to těm kur..m přeju! (smích)