Mňága a Žďorp ve valašském nářečí znamená bláto a krámy. S pocity vyřazenosti nepříliš úspěšných mladých mužů se na počátku devadesátých let velice snadno ztotožnila celá jedna generace. Po zavírací době českých restaurací se písničky této kapely nesly ztemnělými náměstími častěji, než kterékoliv jiné.

Z mňágy (bláta) melancholie se nyní kapela zvedá k hudbě, do níž nesměle nakukují paprsky naděje. Žádná hudební skupina se nestala tak výraznou ikonou jednoho města, jako tomu je v případě Mňágy a Valašského Meziříčí. Přesto se u členů sestavy dá vystopovat přímý vztah k Prostějovu.

„V tomhle městě se narodil můj táta. Do vesničky Dubany nedaleko Vrbátek jsme jezdili na prázdniny. Lepší vzpomínky bych ve své hlavě hledal marně,“ říká ústřední postava kapely Petr Fiala.

Do rodiště svého otce se tento zpěvák a textař vrátil v pátek 23. května, kdy s celou skupinou vyždímali hektolitry potu z beznadějně vyprodaného prostějovském klubu Apollo 13.

Vaše poslední album se jmenuje Dutý, ale free. Cítíte se v poslední době víc dutý, nebo free?
Určitě free, tedy svobodný.

A dutý ne?
Ani ne. Dutý je v názvu alba využito ve více významech. Jako hloupý, natvrdlý nebo též plonkový, bez peněž. Ani jedno se mě v poslední době až tak netýká. A kdyby jo, bylo by mi to fuk, protože, když jsem peníze neměl, tak mi to bylo jedno a pak, když jsem je zase měl, tak mi to bylo taky jedno. Právě z toho mimo jiné pramení moje svoboda.

Duty Free je označení pro obchod, na nějž se nevztahuje clo. Funguje však jen ve výjimečných případech například na hranicích. Většinou se však v životě nějaké clo či daň platit musí. Za co vy jste zaplatil největší daň?
Za špatné rozhodnutí. V hudební rovině je to spíš legrace, mnohem horší je to v osobním životě. Po svých vlastních zkušenostech, můžu říct, že každé životní rozhodnutí člověka jednou doběhne. Myslel jsem si, že mě se to netýká, ale doběhlo mě úplně všechno… (smích)

Vaše písničky vychází z pocitu outsiderství. Nechtěl jste být někdy naopak takzvaně „in“?
Být „in“ mi vždycky bylo proti srsti, cítil jsem k tomu naprostý odpor. Přesto se teď outsiderem cítím být čím dál tím míň, protože poslední dobou přicházím na to, že každý má nárok dosáhnout toho, co skutečně chce.
Dřív jsem to tak necítil. Zároveň se sám snažím tu filosofii věčného outsidera opustit, protože to není zrovna dobrý způsob, jak prožít život. Není špatné si uvědomit, že planeta je pro každého a nikoliv pouze pro ty maniaky a paranoiky, kteří ji řídí… (smích)

Jak tenhle postoj ovlivnila skutečnost, že jste se nedávno podruhé oženil?
Zásadně. Ovšem svatba byla jenom završení. Kdybych nepotkal Zuzanu, tak už jsem pravděpodobně mrtvej. Dlouho jsem totiž měl pocit, že můj život je u konce. Teprve, když jsem ji potkal, tak jsem si uvědomil, že tomu tak není.

Takže pro vás znamenala impuls?
Určitě. Záchranu z Titaniku.

Jak se to odrazí v tvorbě písniček, pokud outsider zjistí, že má nárok?
Na vlastní kůži jsem si ověřil, že lidé mají raději temný, rozervaný písničky. Skutečně často mnohem víc ocení, když se zpívá o tom, jak hluboko jsme klesli, než o tom, že jsme spokojení a šťastní. Navíc vystihnout pozitivní pocity je strašně těžký, protože často to může vypadat jako neupřímný blaf, nafouklá růžová bublina. Ale každý muzikant vám potvrdí, že za odpoledne se dá udělat dvacet depresivních písniček, ale udělat jednu veselou, to je dřina.

Ono určitě hodně záleží na tom, jak se člověk právě cítí…
Určitě. Veselým lidem se dělají snadno veselé písničky, smutným smutné.

Vaše první album Made in Valmez bylo v prestižní anketě označeno za nejlepší českou desku devadesátých let? Pokusíte se obhájit vítězství i v příští dekádě?
Tak myslím si, že už je řada na dalších (smích). My se v tuhle chvíli vracíme na začátek v tom smyslu, že ty první písničky byly udělány úplně naivně, bez jakéhokoliv záměru. Postupem času jsme zjistili, co zajímá lidi a co zajímá muzikanty, a přišli jsme na to, jak to udělat, aby se jim to líbilo, a že oblbnout lidi je docela snadný. Nebo jsme si to alespoň mysleli, protože všem se stejně nikdy nezavděčíš.
Takže teď už mi jde jen o to zanechat za sebou nějakou stopu, která půjde přímo ze mě. Něco jako slimák.

A jak tedy vznikne skutečně dobré album?
Musíš umět poznat, co je vata a co ne. Sem tam se něco náhodně spojí, ani nevíš jak. Co mě ale osobně zajímá na hudbě, je síla, osobní výpověď, charisma, něco neurčitého, co pokud tam není, tak je to poznat. To jediný zůstane i po čase a je jedno, jestli jde o vážnou hudbu, punk, nebo hip- hop.

Dá se u nás taková hudba najít?
Určitě. Ale byl jsem na koncertech několika kapel, které chtěly, abych jim produkoval desku. Často to byla nuda. Říkal jsem jim: když z toho nejste nadšení vy, jak můžete chtít, aby z toho byli nadšení vaši posluchači.