Svět obrazů Ivy Hüttnerové vyzařuje starosvětskou pohodu a klid, tak vzdálené dnešní realitě vysokorychlostního internetu. „Paní Huttnerová k tvorbě přistupuje s vírou, že žádná radost člověka nezabije a všechny problémy lidé dokážou vyřešit. Svou činností literární i výtvarnou jim radí, jak na to,“ charakterizuje tvorbu známé malířky olomoucký znalec výtvarného kumštu Bohumír Kolář.
„Vystavené litografie jsou líbivé, aniž by podlézaly. Přesto mnohem víc oceňuji autorčiny oleje. Například obraz Boženy Němcové, který v sobě nese výraznou myšlenku. Iva Hüttnerová se v něm dobře vcítila do ženy s těžkým osudem, která mu utíká do vlastního vysněného světa,“ hodnotí vystavená díla kurátor výstavy Josef Dolívka.
„Dá se říct, že maluju klid, který nemám kolem sebe, a po němž toužím,“ svěřuje se Iva Hüttnerová v rozhovoru pro Prostějovský deník.

Na vlastních internetových stránkách se prezentujete jako malující herečka. Cítíte se být víc malířkou nebo herečkou?
Jsem vystudovaná herečka. Malování jsem nikdy nestudovala, ale vzhledem k tomu, že maluju už třicet pět let, tak se to stalo mou druhou profesí. Někdy jsem víc herečka, jindy malířka, to záleží zrovna na období, v němž se nacházím. Teď právě jsem víc malířka než herečka. Pokud dostanu nějakou pěknou práci na divadle, tak to může být klidně úplně obráceně.

Jedná se o dost rozdílné profese. Zatímco u herečky se předpokládá extrovertním charakter, malování je spíš introvertní záležitost.
Ano, ale to je právě důvod, proč tolik herců maluje. Když člověk neustále mluví s lidmi, tak je pak hrozně příjemné být chvíli sám, a to malování je k tomu dobrá příležitost. Obojí se tedy výborně doplňuje.

Jistým způsobem vás charakterizuje i sbírání starých věcí. Jaký k nim máte vztah?
Mezi starými věcmi jsem žila od dětství. Rodiče se brzy rozvedli a tak jsem vyrůstala u babičky. To mě ovlivňuje dodnes. Ve své sbírce mám hlavně obyčejné věci denní potřeby jako staré výuční listy, staré brýle a největší část mé sbírky tvoří výšivky, háčkované a ruční práce všeho druhu.

Spousta těch věcí musí mít svůj vlastní příběh…
Pokud se ke mě dostane něco, o čem vím, komu to patřilo, tak mám vždycky velkou radost. Tak například vlastním od Emy Destinové její školní sešit francouzštiny nebo jsem od švagrové Bohumila Hrabala získala jeho dětské botičky. To jsou věci, na které jsem pyšná, protože patřily lidem kterých si neobyčejně vážím.

Mimo jiné jste malovala i věštecké karty. Věříte tomu, že s jejich pomocí můžeme odhalit vlastní osud?
Ani moc ne. Nejsem ten typ, který věří horoskopům. Vždycky jsem víc spoléhala sama na sebe, než na osud. Abych jako některé moje kolegyně neustále chodila ke kartářce, aby mi řekla, jestli mi něco dobře dopadne, tak to určitě ne. Ty karty jsem ale malovala moc ráda, bavilo mě vymýšlet, co namalovat k těm jednotlivým symbolům, které jsou dané už po staletí jako štěstí, neštěstí, láska, smrt, manželství, dítě a tak.

Z vašich nostalgických obrázků sálá pohoda a laskavost. Je to váš skutečný svět, nebo je to spíš prostředí, kde byste si přála žít?
Můj svět to není. Nakoukla jsem do něj jenom jako malá u babičky, která měla v domácnosti výrazné stopy této idylické doby jako kuchařky na zdi nebo pelargonie za oknem. Nyní si ten svět musím sama malovat. Nechávám se při tom inspirovat filmem, knížkami nebo starými fotografiemi. Ten zašlý svět bez aut, televizorů a mobilních telefonů je pro mě klidnější, útulnější a proto se ho i sama snažím vymýšlet.

Co pro vás osobně znamenají výlety do tohoto světa?
Zdeněk Svěrák mi jednou nádherně zahajoval vernisáž a říkal, že to moje malování je pro něj stejně únikové jako je pro něj v dobrém úniková Babička od Boženy Němcové. Člověk se díky němu může uchýlit do světa, kde nejsou neštěstí a dramata. Dá se říct, že si tedy maluju klid, který nemám kolem sebe, a po kterém toužím.

Malovala jste s oblibou uličky staré Prahy. Dostala se někdy na váš obraz nějaká část Prostějova?
Zatím ne, protože Prostějov moc neznám. Sice jsme tu často hráli na Wolkrově Prostějově, jezdila jsem sem s Pepou Dvořákem a s Jiráskovou Lucernou, ale vždycky, když jsem přijela, odehrálo se představení, nasedlo do auta a jelo pryč. Takže jsem hrozně vděčná, že mám teď možnost si Prostějov pořádně projít. Jen co jsem viděla za ty dvě hodiny před vernisáží výstavy, tak si myslím, že je to moc pěkné město. Například divadlo mě úplně skolilo, jak je nádherný, secesní. Určitě si to tady důkladně prohlédnu a věřím, že tu najdu nějakou inspiraci, kterou si zaznamenám do databáze v hlavě.

Takže se pak s Prostějovem budeme moci setkat na vašich obrazech?
Doufám, že jo.