Vaší domovskou scénou je nyní Divadlo na Vinohradech. Působila jste i v Národním divadle. Když na základě své zkušenosti tyto dvě scény porovnáte, najdete rozdíly?
Najdu. Když jsem hrála v Národním divadle, tak jsem byla mladá, teď už jsem stará. To je zcela zásadní rozdíl. Ale na Vinohradech se cítím o to lépe, že jsem starší. Člověk si toho považuje. Ne, že bych si angažmá v Národním nepovažovala, ale stáří vás přivede k větší pokoře.

V březnu bude mít premiéru hra Fanny a Alexander podle filmu Ingmara Bergmana. Velké drama, konflikt dobra a zla. Máte radši dramata, nebo komedie?
Dramata hrávám hodně a komedií bohužel méně, než bych si přála. Mám ráda komedie, když se diváci řehtají. Párkrát se mi to poštěstilo. Ještě nedávno jsme v Divadle Ungelt hráli komedii Mezi úterým a pátkem, to byla velmi dobrá komedie, diváci se u ní bavili. Odehráli jsme skoro sto repríz. To mě těšilo.

Scénou, na níž jste začala působit už před pěti lety, je zmíněné Divadlo Ungelt. Tam teď hrajete Marlene Dietrich v představení Miss Dietrich lituje. Myslíte, že máte s touto slavnou herečkou něco společného?
To bych ráda. Myslím, že to byla výjimečná osobnost a skutečná hvězda v tom nejlepším slova smyslu – nesmírně vzdělaná, kultivovaná, pracovitá, znala spoustu jazyků. Tu dřinu, kterou celý život podstupovala proto, aby bavila lidi, lze jenom obdivovat. Nevím, kdo by se s ní dnes mohl měřit.

Bohužel neskončila moc dobře…
To je problém toho, jak máte zkomponovanou rodinu. Jestli vás rodina na vašem konci podrží. Co musí obětovat, aby vás podržela… A to je velmi individuální. To je i příběh té inscenace. Na začátku se lidé výborně baví, ale postupně se identifikují s tím velikým problémem, a začnou ho prožívat. A to je dobře.

Jaké divadlo vám vyhovuje jako divačce?
Do divadla chodím na kamarády. Bez ohledu na fakt, jestli je to ve velkém divadle, nebo v malém, v bulvárním… Nedávno jsem viděla kamaráda Mílu Mejzlíka hrát v Plzni Šumaře na střeše – geniální! Viděla jsem Mariana Rodena, který recitoval nesmírně těžké texty z Bible a německou poezii do Mozartovy hudby fámózně zahrané Českou filharmonií. To jsem si i poplakala a nebyla jsem v hledišti jediná. Krásné to bylo.

Původně jste chtěla studovat režii, nikoli herectví. Zkusila jste si ji někdy?
Zkusila. Ale už bych to zkoušet nechtěla. Zažila jsem v životě mnohé a nemusím opakovat všechno.

A nemáte tendenci mluvit režisérovi do práce?
Proč? On je za inscenaci zodpovědný. On má vědět.

Nereptáte, ani když s ním nesouhlasíte?
Jak nesouhlasíte? Na to už jsem dost stará a zkušená, abych věděla, že je blbost nesouhlasit s režisérem.

Vaše filmografie je hodně dlouhá a bude mít i pokračování. Letos by mělo mít premiéru drama Žáby bez jazyka. Můžete o něm něco prozradit?
Je to opravdu drama. Není v něm ani náznakem nic legračního. Teď budeme dělat postsynchrony, tak jsem sama velice zvědavá, jak to dopadlo. Myslím, že jsme se všichni plně odevzdali do rukou režie (režisérkou filmu je Mira Fornayová – pozn. red.), takže nikdo z nás nemá představu, co jsme vlastně vyvedli.

Drsné to bylo i při natáčení. Všechny postavy mají napsáno na čele, že jsou drsné. Není to nic laskavého, ale člověk se drží toho, že takovou postavu hraje proto, aby v člověku vyvolal touhu být laskavý, a ne se připodobnit k tomu špatnému. Proto jsem do toho šla.

Já osobně mám moc rád komedii Hodíme se k sobě, miláčku? z roku 1974. Vašimi hereckými partnery tam byli třeba Vlastimil Brodský, Josef Bláha, Jana Brejchová. Jak se vám s nimi hrálo?
Výborně! Vždyť to byly herecké majáky. Filmové herectví uměli špičkově. Od nich mohl člověk opisovat. Koukat, jak to dělají.