Vaše máma prozradila, že máte k loutkoherectví sklony už od pěti let. Je to pravda?

Ano, je. Už, když jsem byl malý, kolikrát jsem jí potajnu rozstříhal igelitové tašky a vyráběl jsem z nich maňásky, když pak máma šla do obchodu, neměla do čeho dát nákup. (smích)

Hrál jste divadlo jako malý na rodinných oslavách? Jak se na vás příbuzní dívali? Podporovali vás, protože se jim to líbilo?

Hrál jsem divadlo při různých rodinných příležitostech. Myslím, že se jim má představení líbila, a určitě mě v tom podporují doteď.

Znali vás v okolí už před nástupem do školy?

Ty igelitové maňásky, o kterých jsem se zmínil, jsem nosil do školky, a učil ostatní, jak je vyrobit, pak jsem s nimi hrál divadlo, takže asi jo.

Co vás vedlo k tomu začít si vyrábět loutky a hrát divadlo pro děti? Rodiče, nebo vás zaujal nějaký dětský pořad v televizi, a chtěl jste to prostě zkusit sám?

Po přestěhování do Olomouce, jsem navštěvoval Kašpárkovu říši, kde člověk přišel a hrály se inscenace, které byly předem dané i loutky… Chybělo mi výtvarné vyžití, a protože nevydržím jen tak sedět, potřebuju pořád něco dělat, vyráběl jsem si loutky sám.

Myslíte, že je to dědičné? Věnuje se něčemu podobnému jako vy někdo z rodiny?

Nikdo z rodiny se divadelnictví nevěnuje, ale je to zajímavé, současná generace, můj brácha, sestra, nebo bratranec se téhle činnosti věnují. Možná je nějaký vzdálený genetický kód, a někde to tam je.

O čem byla vaše první vlastní loutková hra? Ve kterém roce to bylo?

První loutkovou hru jsem hrál na základce při dramatickém kroužku, přesný rok si nevzpomínám. Vím, že jsem dostal za úkol napsat hru Pinocchio. První hra, kterou jsme hráli tady v Prostějově byl Křemílek a Vochomůrka, měl jsem ji hrát s kamarádem, ale ten mi večer před představením zavolal, že něco má, že nestíhá, a budu muset hrát sám. Musel jsem něco rychle vymyslet. Napadla mě pohádka o Šípkové Růžence. Do tří do rána jsem vyráběl loutky a ráno mě jen napadlo, že to bude improvizace. Víte ono je to s dětmi hlavně o té improvizaci, ale tuhle pohádku hraji doposud.

Poslední hra, kterou jste uvedl malým divákům, je Medvídek Pú. Hrajete ji již ve velkém sále Kasca. Kdy se mohou diváci zase těšit na další loutkoherecký počin? Chystáte pro diváky nějakou novinku?

Pohádka Kocour v botách, kterého jsme už hráli, bude mít reprízu 13. října v prostějovském Kascu. Mou novější pohádkou je ryze autorská pohádka O mlsné princezně, která je tak tlustá, že když ji odnáší čert, zasekne se mezi peklem a zemí. Jinak témata jsou obvykle knižní nebo se zakládají na nějakém vypravování, takže ta pohádka se od originálu liší.

Kromě loutkoherectví se věnujete i jiným činnostem, jste třeba kouzelníkem. Co vás přitahuje na kouzlení?

Myslím, že to kouzelnictví mám po tátovi, on je šoumen. Nejlepší na kouzlení je okouzlit ty lidi. Jde o ten pocit, že vidí něco jiného než je skutečnost.

Kdo vás naučil kouzelnickým kouskům? Patříte ke kouzelníkům-samoukům, nebo máte nějakého trenéra?

Jednou na Vánoce jsme s bráchou dostali knížku, každá byla v jiné tašce a každá byla o něčem jiném. Já si vzal zrovna tu tašku, ve které byla kniha kouzelnická. Rodiče viděli, že mě to baví, knihu jsem ukazoval i ve škole a začal jsem se tomu víc věnovat. Jsem samouk, ale můj vzor, kterého zbožňuju, je David Copperfield.

Učíte se třeba nové kouzelnické kousky při hodině češtiny?

Ano, neustále se pokouším zrychlit čas, bohužel ještě jsem se to nenaučil.

V Prostějově jste chtěl otevřít kouzelnický kroužek pro děti. Proč jste se rozhodl právě pro Prostějov?

Kroužek se měl otevřít přes kavárnu Planeta malého prince, proto Prostějov. Bohužel bylo příliš málo zájemců na to, aby se kroužek uživil. To mě mrzí.

Kolik se přihlásilo dětí?

Asi 5.

Čemu přikládáte nezájem Prostějovanů, rodičů dětí?

Nevím, možná je to také způsobené velkou nezaměstnaností. Lidi prostě nemají peníze.

Kolik momentálně ovládáte kouzelnických čísel? Která mají největší ohlas?

Hodně, myslím, že jaké jsou nejlepší, to záleží na divákovi. Každý máme prostě rád něco jiného. Mě třeba hodně baví kouzlo s přenášením myšlenek, které jste si ostatně taky vyzkoušela.

Jak dlouho zabere příprava jednoho představení?

Záleží na tom, o co přesně jde, jsou představení, na kterých dělám třeba čtyři měsíce anebo představení, na které se nepřipravuji vůbec, jelikož to ani nejde.

Loutky a kostýmy si šijete sám? Sponzoruje vás někdo, případně vám nabídl, že vás finančně podpoří?

Jako švadlena zrovna nejsem moc šikovný, s tím mi naštěstí pomáhá mamka, a za to jsem jí strašně vděčný, i když třeba knoflík už přišít umím! Na tyhlety akce až na kavárnu, přes kterou to většinou řeším, žádného sponzora nemám, ale kdyby se kdokoliv hlásil, budu rád!

Režíroval jste hru Hotel Palermo a Velkou policejní pohádku v prostějovském divadle Point. Jak vzpomínáte na spolupráci s herci, a vůbec tímto divadlem?

Mám Point strašně rád, je to jedna z věcí, které mě k Prostějovu tak strašně přitahují. Práce na obou hrách byla super! To mě taky vybízí k tomu udělat nějakou novou věc, nic neslibuji ale…

Zažil jste při představení nebo mezi svými diváky či herci nějaký extrém?

Jednou nám na Palermu v polovině představení vypadly pojistky, zvláštní je že v té scéně nenamáháme nic natolik, aby měly důvod vypadnout asi čtrnáct dní nato se to samé stalo, když jsme představení hráli v Hořicích na festivalu. Technik tamějšího divadla nám říkal, že za celou dobu, co tam je, se mu to ještě nestalo. A vzhledem k tomu, o čem ta hra je, jde z toho mráz po zádech.

Režírování větších divadelních her musí být organizačně náročné, radil vám někdo?

Point je naštěstí plný talentovaných, a hlavně ochotných lidí, kteří mi vždycky poradí s čímkoliv (někdy se to už ani netýká divadla).

Co vám dal Point do života? Chtěl byste někomu poděkovat?

Point mi toho dal strašně moc! Ve všech směrech! Poděkovat bych chtěl úplně všem protože je to opravdu skupina skvělých lidí!

Získal jste za svou činnost nějaká ocenění?

Na pražském festivalu Mental Power za film Já a on za nejlepší scénář, nominaci na nejlepší film a cenu poroty, Za Hotel Palermo jsme získali čestné uznání za inspirativní přístup k hororovému žánru. Nejlepší ocenění je ale radost diváků.

Jak jste se dostal k filmování?

Přes Aleše Procházku z Pointu jsem se seznámil s režisérkou Martinou F. Smékal, a přes ní se dostal blíž Martinu Štěpánkovi. Víte, právě tato režisérka zapálila tu hořící šňůru. S Martinem Štěpánkem jsme pak díky Marti spolupracovali na filmu Já a on, který jsme přihlásili na festival Mental Power, za který jsme dostali ono ocenění za nejlepší scénář.

Já a on – šlo o jednoho z klientů denního stacionáře. Šlo nám o to, přiblížit lidem, jak se postižení lidé začleňují do společnosti.

Hodnotím to jako příjemnou spolupráci. Když navíc člověk postiženého bere normálně, je to fajn. Nejlepší bylo, když se na festivalu dívali na ty filmy, kde hrají, a vidět, jak se dívali, to bylo krásné…Zážitek na který nezapomenu. Film je jinak na internetu, má asi 13 minut, a jeho premiéra se teprve chystá, mimochodem v Pointu.

S kým jste tento film točil, a můžete nastínit čtenářům, o čem tento film je?

V podstatě jsme to točili více s Prostějováky, kamarády, prostřídala se i část Pointu. Film je na motiv skutečné události. Malá holčička, která se ztratí v lese, najde chatu, kde bydlí člověk, který jí tam ale nechce, celý příběh se pak zamotává. Film je ve zkratce o panu Enkym, holčičce a hromadě panenek. Žánrově jde o drama s prvky hororu. Snažím se od toho žánru odprostit, ale nejde mi to. (smích)

Co vás inspirovalo? Kdo vás vůbec přivedl na nápad natočit film nebo je to v rámci nějakého projektu?

Vzniklo to tak, že jedna holka z konzervatoře donesla hromadu časopisů ke čtení, našel jsem zajímavý článek, který mě zaujal. Šel jsem s ním za Martinem Štěpánkem, a řekl jsem: „Hele mám námět," dal jsem mu článek o postavě, která bydlí v lese. Zajímavost byla v tom, že tam nebydlel sám, a řešilo se, s kým tam je. Les taky nebyl úplně v pořádku, byl plný panenek (fakt existuje někde v Mexiku), a spontánně vznikl tenhle film. Sesedli jsme, a pracovali jsme na scénáři.

Již o prázdninách diváci po celém světě mohli zhlédnout upoutávku k filmu Pan Enky na internetu. Upoutávka zaujala diváky nejen v Evropě, ale také například v Severní a Jižní Americe, Austrálii, severní Africe či na dálném východě. Kdy a kde se mohou diváci těšit na premiéru?

Premiéra bude 22. listopadu v prostějovském kině Metro 70. Určitě plánujeme reprízu v Brně. Chceme udělat ten film na více místech, ale nemáme zatím domluvená další místa, kde by se film mohl promítat.

Natočit celovečerní film ale zřejmě není levnou záležitostí. Máte nějakého sponzora?

Nejvíc nás zachránil pan Pacola ze sítě občerstvení Brutus, který nám na to přispěl. Pak se vyskytla spousta dalších sponzorů, kteří nás nějakým způsobem podporovaly, byt, prostor apod.

Jak se stíháte při studiu na konzervatoři a režírování větších projektů věnovat například hraní loutkových divadel nebo pořádání pyžamových party?

V podstatě nestíhám, naučil jsem se organitovat čas, čímž se to zlepšilo. Jezdím z místa na místo, ale je to pro mě lepší, než kdybych neměl co dělat.

Práce s dětmi vás baví, stejně jako vaši mámu, dal byste jí přednost například před režírováním celovečerního fil­mu?

Musím to kombinovat, tím že dělám různé věci. Při práci odpočívám, když nedělám na jednom, dělám na druhém. Děcka mi říkají, že jsem workoholik, raději mám ale co dělat.

Když se vrátíme ke kultuře, kterou zde v Prostějově s mámou vytváříte v kavárně Planeta malého prince Kascu a odprostíme se od všeho, co se kolem společenského centra děje, myslíte, že místní odrazuje prostor?

Myslím, že je to Kasco problém z toho důvodu, že je studené, a ne úplně příjemné, snažíme se to změnit, ale čekáme pořád, jestli se bude bourat, nebo co bude, nemá smysl se tím dál zabývat. Bourat Kasco je pro mě nesmysl, myslím, že sem patří a další obchody v Prostějově nepotřebujeme.