Pracujete v Německu. Co tam děláte?
Hraji pro hosty v překrásném hotelu přímo u Bodamského jezera. Je tady provoz vždy jen přes sezónu, to znamená od dubna do října. Jsem moc ráda, že si to mohu příští rok zopakovat. Hraji pět hodin denně. Po tomhle maratónu budu muset nechat ruce odpočinout.

Jak jste se dostala k této profesi?
Vždycky jsem chtěla hrát, ale zároveň jsem věděla, že stát se koncertním pianistou se podaří jednomu člověku z tisíce. Hledala jsem různé cestičky. Když mi nevyšlo studium na AMU v Praze, šla jsem studovat hru na klavír na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, přestože jsem věděla, že učit nebudu. Organizovala jsem koncerty se zpěváky i sólové, ale byla jsem trémistka a vůbec si nevěřila. Měla jsem ale štěstí. Jako jediná jsem dostala stipendium na Universität der Künste v Berlíně, kde jsem si také začala vydělávat hraním v kavárničkách či na svatbách.

Jaké hudbě se věnujete?
Mám klasické hudební vzdělání. Mou parketou zůstane romantismus, to znamená F. Chopin, R. Schumann, F. Lizst, a také impresionismus. Díky své práci jsem musela svůj repertoár hodně rozšířit, ale držím se romantiky a melodičnosti. Hraji úpravy J. Maláska, filmové a muzikálové melodie, F. Sinatru, Abbu, Beatles, jazz a mnoho dalšího. Jazzman ze mě ale nikdy nebude. Tím se musíte narodit.

Nápad natočit CD byl Váš, anebo Vás někdo přesvědčil?
Nápad vznikl původně jako propagační CD pro jeden hotel v Brně, kde jsem hrála, a mělo tudíž obsahovat ty nejhranější a nejoblíbenější kousky.

Do čeho se na něm lidé mohou zaposlouchat?
CD obsahuje až na výjimky jednoduché skladby jako úpravy J. Maláska, hudbu z filmu Amélie z Mont-martru, Moon River, Memory a také Maple Leaf Rag od S. Joplina. Snažím se o co nejjemnější zvuk a melodičnost. Rychlé a temperamentní skladby mi nikdy neseděly. Pyšná jsem určitě na Chopinovo Nokturno cis moll.

Co bylo na natáčení nejobtížnější?
Nejobtížnější bylo rozhodně červené světýlko. Jak se rozsvítí, tak to přijde nervozita. A ta je, jak říkal můj pan profesor Vait, mnohem horší než tréma. Naštěstí pan technik i pan režisér byli velice trpěliví.

Máte v plánu natočit další? Pokud ano, tak jaké?
Možná ještě nějaké natočím. Ale asi bych se v něm více vrátila ke klasickému repertoáru.

Sedm hodin cvičení denně

Proč chcete oslovit Prostějovany?
Vyrůstala jsem tu a spoustu času jsem jako malá trávila v místní hudebce, kde učili oba moji rodiče. Dodnes jsem přesvědčená, že byli jedni z nejlepších učitelů. Táta vedl dvacet let orchestr plný úžasných lidí. Byl přísný a precizní. Ze všech soutěží jsme přivezli první místo. Dnes bohužel klasické dechové nástroje nahrazují zobcové píšťalky, děti se učí mačkat čudlíky na keyboardu a v orchestru jde o to zahrát co nejsilněji v co největším počtu lidí. Naštěstí jsou tu stále kvalitní učitelé.

Na jaké nástroje kromě klavíru hrajete?
Prošla jsem vším možným: příčná flétna, deset let na bicí v tatínkově orchestru a vystudovala jsem hru na lesní roh jako můj táta a bratr. Během studia v Berlíně jsem studovala zpěv jako vedlejší obor. Zazpívala jsem si hlavní roli v malém muzikálu a mnoho let jsem působila ve sboru. S náročností a rozmanitostí klavíru se ale nic z toho nedá srovnat.

Hraní je dřina. Jak dlouho 
a často cvičíte?
Se hrou na klavír jsem z různých důvodů začala asi o deset let později než moji spolužáci. Nabídl mi ji tehdy profesor obligátního klavíru, když jsem studovala hru na lesní roh u táty na kroměřížské konzervatoři. Měla jsem co dohánět. Trénovala jsem šest až sedm hodin denně včetně svátků. Teď už tolik hodin necvičím, ale klasické skladby se bez cvičení neobejdou.

Co vás na hraní nejvíce baví?
Čím dál víc mě baví hrát veřejně. To přijde ta pravá motivační tréma, kdy ze sebe člověk dostane nejvíc. Potom mě baví takzvaně objevovat barvičky, nebo-li dostávat ze skladeb co nejhezčí zvuk.
Skrz hudbu může člověk vyprávět, plakat i radovat se. To je to, co činí interpretaci jedinečnou. Není totiž nic horšího než poslouchat dokonalý, ale nic neříkající sled tónů bez výrazu.¨

ROMANA SOUKUPOVÁ