„Bylo mi líto nechat vzpomínky jen tak zapadnout. Dneska už nikdo z mladých neví, jaké to bylo, když byly doma krávy, jak se protrhávala řepa a že se také třeba dralo peří,“ osvětlila prapůvod sepisování svých vzpomínek Marie Dokoupilová.

Podnět k tomu, aby z nich udělala knihu, však přišel odjinud. „Několik let jsem své vzpomínky publikovala v Hanáckém kalendáři a pak mi jeho editor Pavel Pospěch navrhl, abych z nich udělala knihu,“ vypráví autorka.

Začala tedy vzpomínky probírat a třídit. „Sebrala jsem ty co už vyšly, přidala další a posháněla staré fotografie. To bylo asi nejtěžší,“ prozradila Dokoupilová, jejíž knížka nakonec s pomocí Olomouckého kraje spatřila světlo světa. Historička ji věnovala svému rodnému Šumvaldu ke stému výročí otevření zdejší „nové“ školy.

Čistokrevnou hanáčtinou

Od běžné nabídky v knihkupectví se odlišuje jednou podstatnou věcí. Více než sto stran hustě tištěného textu totiž ke čtenáři promlouvá čistokrevnou hanáčtinou.

„V Šumvaldě se vždycky mluvilo „po hanácke“, i když se říká, že Haná končí u Litovle. Hanácky mluvím dodnes se svými lidmi, s přáteli a rodinou. Moje děti už to neumí. Mám ale radost, když slyším hanáčtinou mluvit mladé lidi i tady v Prostějově. Některým z nich je méně než dvacet let a tak snad hanáčtina brzy nevymře,“ říká Marie Dokoupilová. Stýská si však, že přece jen odcházejí některé varianty svébytného jazyka. V každé vesnici se totiž mluvilo jinak a leckde už hanáčtinu neuslyšíte.

Vzpomínku v hanáčtině, jaká zní i dnes v Šumvaldě, přidala autorka speciálně pro čtenáře Deníku.

„Deš sem se ptala, jak kráve nebo koze dostanó mlady, vesvětlovale mi to takovym zvláštnim způsobem – že telátka donese jeleň a kozlátka leška. To se mi ale moc nezdálo ož tenkrát – leška be přece te kozlátka néspiš zežrala.“

Pro ty, kdo už hanáčtině nerozumějí, je v knize i praktická pomůcka – Hánácké slovnik pro Šomvald.

Kdo si bude chtít zavzpomínat, nebo si jen tak přečíst o životě na hanácké dědině, může si publikaci koupit v knihkupectví u radnice nebo v Doně. (pam)