Díky podpoře příbuzných mohl nastoupit roku 1937 na brněnskou Školu uměleckých řemesel, jejíž studium úspěšně ukončil o čtyři roky později a našel si práci u kresleného filmu v Praze.
Zde však dlouho nepobyl. Roku 1941 přišlo zatčení pro protifašistickou činnost. Pravým důvodem Matalova uvěznění však byla snaha okupantů získat co nejvíce pracovních sil do zbrojních továren. Následoval totiž transport do Lohbrücku u polské Wroclawi, kde pracoval v řetězárně. Po vysilující práci v nelidských podmínkách se hledal posilu v papíru a tužce. Na uměleckou tvorbu nebylo v táboře totálně nasazených ani pomyšlení, musel se tedy spokojit se psaním dopisů doplněných kresbami. „Třikrát týdně chodily dopisy vždycky s přiloženou kresbou. Krásné poeticko surrealistické vidiny na obyčejném papíře měkkou tužkou. Byla v nich touha po domově, objevovaly se něžné postavy žen jako ve snu, dítě s praporkem, podivné scény a vize. Po těžké práci večer se utíkal do svého vysněného světa, který mu pomáhal přežít," vzpomínala po letech jeho první manželka Božena Matalová. Dopisů bylo nakonec na dvě stovky.
Na konci války nastoupil Bohumír Matal transport do nedalekého tábora v Oswitzi. Odtud se mu ale podařilo uprchnout a v únoru roku 1945 se vrátil domů s podlomeným zdravím. Zotavil se však a krátce po osvobození se začal znovu věnovat malbě. Stal se členem Skupiny 42, která sdružovala nejen výtvarníky, ale i literáty či teoretiky umění. V roce 1946 už spolu s dalšími mladými výtvarníky vystavoval v Paříži. Zdálo se, že kariéra úspěšného umělce je mu otevřená.
Přišel však únor 1948 a po něm násilné rozpuštění Skupiny 42. Bohumír Matal podepsal spolu s dalšími výtvarníky prohlášení na obranu umělecké svobody proti komunistickému útlaku.a to mu vyneslo pronásledování vládnoucí mocí. Protože narozdíl od jiných svůj protest nikdy neodvolal, zůstal v nemilosti až do své smrti.
Přesto dostával občas příležitost tvořit i ve veřejném prostoru. Jeho díla zdobila prostory několika mléčných barů v Brně a jeho sgrafito na stěně jídelny se specialitami z koňského masa považovali odborníci za jedno z nejlepších uměleckých děl v republice. Později dostal příležitost vyzdobit i bar brněnského hotelu Internacional.
Roku 1969 navrhoval skleněné vitráže pro hotel Ambassador v Praze a ve stejném roce vznikly i jeho návrhy pro vitráže Prostějovského Prioru.
Autorství u mnoha jeho děl máme však potvrzeno jen svědectvím jeho přátel či spolupracovníků. Jeho jméno se totiž v oficiálních dokumentech nesmělo příliš objevovat. A to je také případ prostějovského Prioru.
Po krátkém uvolnění však začal sílit normalizační tlak a proto se Bohumír Matal počátkem sedmdesátých let stáhl do soukromí svého mlýna v Prudké u Doubravníka, kde hlavně maloval. Tam žil a tvořil až do své smrti v roce 1988.
Po roce 1989 se změnou funkce i majitelů mnoha veřejných prostor zanikla velká část Matalových děl. Někdy proto, že nebyl všeobecně znám jako jejich autor, jindy z čirého nezájmu i přes upozornění a tlak odborníků. Můžeme jen doufat, že osud prostějovských vitráží bude jiný.