Prostějovští hokejisté absolvují letní trénink a jejich současná příprava na hokejovou sezonu 2009–2010 je jistě středem zájmu příznivců tohoto sportovního odvětví v našem městě. Samozřejmě jsou zajímavé i předběžné prognózy, a to vše byl důvod k návštěvě jejich trenéra Aleše Flašara s žádostí o rozhovor.

Pane Flašare, jistě neuškodí, když nejprve řekneme něco o vašich hokejových začátcích.

Přestože pocházím vlastně z rodiny fotbalové, začal se mně spíš líbit hokej. To především díky televizi, hráli jsme si na Machače, Nedomanské, Holečky a další naše tehdejší hokejové hvězdy. Začínal jsem ve Vítkovicích, začátky byly ale těžké, měl jsem problémy. Byl jsem totiž od malička takový cvalda, některým trenérům se to nelíbilo a do šestnácti let jsem byl často z týmů vyhazován. Začal jsem i boxovat, hodně jsem na sobě pracoval. Paradoxně jsem pak dostal už v sedmnácti letech, v roce 1982, příležitost ve vítkovickém áčku a brzy potom také v mladé československé reprezentaci.

Československým dresem jste se mohl chlubit několikrát.

Byl jsem v roce 1983 na mistrovství Evropy osmnáctiletých v norském Oslu a po dvou letech pak na mistrovství světa dvacítek ve finských Helsinkách. Tenkrát se říkalo, že bude úspěchem, když tam skončíme do pátého místa. Nakonec jsme prošli šampionátem bez prohry s dvěma remízami a byli jsme stříbrní. Zlatí Kanaďané také neprohráli a remizovali jen jednou. Z tohoto našeho týmu potom vyrostla nejméně desítka světových hokejistů! Vojnu jsem absolvoval v Dukle Trenčín, vrátil jsem se do Vítkovic a byl jsem i v reprezentaci dospělých. V roce 1990 jsem hrál v Moskvě na Izvěstiích, po třech letech potom pod trenérem s velkým „T“, Ivanem Hlinkou, na mistrovství světa v Německu.

To jste byl ještě stále hráčem Vítkovic?

Ano. Byl jsem takový vítkovický patriot, dnes mne trochu mrzí, že jsem v nejlepších letech odmítl nabídky do Slovanu Bratislava i Zlína, tehdy ještě Gottwaldova. Musím říci, že někteří vítkovičtí funkcionáři mě pak velice zklamali, pana Františka Černíka si ale dodnes velice vážím. S některými jsem se nerozešel v dobrém a bohužel, doplatil pak na to později můj syn. V naší republice mu přestup neumožnili, žádali od zdejších klubů nekřesťanské peníze, a tak musel hrát extraligu na Slovensku a v Polsku.

Jako reprezentant jste pak přestoupil z Vítkovic do Olomouce.

To bylo po mistrovství světa 1993 v Německu a tam jsem byl členem týmu, který dosáhl pro Olomouc historického vítězství v naší extralize. Na začátku roku 1995 jsem se vrátil do Vítkovic, pak jsme s Opavou postupovali do nejvyšší soutěže, poté jsem hrál dva roky v Německu, následně v Rosicích a s aktivním hokejem jsem končil v extraligové Spišské Nové Vsi. Trenérskou činnost jsem potom zahájil v Hutních montážích Ostrava, ze kterých vznikla Sareza, následně jsem působil ve Frýdku–Místku, znovu v Sareze, potom ve Hvězdě Brno, v Havířově, potřetí v Sareze, opět v Havířově, pak v Prostějově, načež v Polsku, kde se mně moc líbilo, a nyní jsem tedy znovu v Prostějově. Mnohokrát jsem byl volán k týmům hrajícím o záchranu, manželka mě má za trenéra záchranáře…

U prostějovského hokeje jste jako trenér už podruhé.

Poprvé to bylo před třemi lety, hráli jsme baráž o záchranu, a i když jsme byli poslední, nakonec jsme ji vyhráli. Potom jsem začal jako trenér i v další sezoně, ale vedle mne zde byl člověk, se kterým jsem spolupracovat nemohl. Vedení klubu se přiklonilo k manažeru Robertu Hamrlovi mladšímu a já jsem byl po vítězném utkání s Třebíčí, sedm kol před koncem soutěže, odvolán. Při odchodu jsem prezidentovi klubu řekl, že brzy pozná, kdo to myslel s prostějovským hokejem dobře. Prostějov pak prvoligovou příslušnost bohužel ztratil, a když jsem dostal od nového majitele klubu, pana Zdeňka Zabloudila, příležitost do Prostějova se vrátit, rád jsem nabídku přijal. Tým jsem převzal v minulé sezoně v nezáviděníhodné situaci, ale nakonec tu byla šance přece jen postoupit do play-off. Škoda, že unikla, viděl jsem, že už na to hoši měli.

Přejděme nyní k situaci současné, probíhá letní příprava na příští sezonu.

Začala prvního května s hráči, kteří jsou našimi kmenovými, a dalšími, kteří u nás zůstávají po dohodách s jejich oddíly. Trénují Roman Hlouch, Michal Rak, Petr Doseděl, Richard Kučírek, který k nám přichází z Techniky Brno, Michal Šafařík mířící k nám z Olomouce a devět našich juniorů, z nichž čtyři už hráli za mužstvo v minulé sezoně, Michal Plzák, Jan Kolibar a Robert Jedlička v obraně a Tomáš Berčák v útoku. Všichni mladíci musejí samozřejmě na sobě pracovat, vidím ale, že mají našlápnuto do dobrého hokeje.

Jak letní příprava probíhá?

Zaměřujeme se na komplexní sílu, prostě na fyzičku. Hodně běháme na různě dlouhé vzdálenosti, i do kopců a schodů. Jsem zastánce běhů, co sportovec nenaběhá do pětadvaceti roků, to už nikdy nedohoní. Zpestřujeme to někdy fotbálkem, vyšli nám vstříc na fotbalovém hřišti za Olomouckou ulicí a děkujeme i řediteli Základní školy Jana Železného na sídlišti Svobody, kde můžeme využívat atletickou dráhu. V závěru června nastoupí hráči dovolenou, všichni dostanou na měsíc individuální plán přípravy. Začátkem srpna pak už budeme moci opět vyjet na prostějovský led. To se už bude náš tým rozšiřovat o další získané hráče. Věřím, že se nám podaří složit dobrý celek, který bude mít na horní polovinu druholigové tabulky a přiláká diváky do hlediště.

S vedením klubu spolupracujete dobře?

Velice. Vidím, jak současný majitel klubu, pan Zdeněk Zabloudil, má chuť hokej v Prostějově dělat, jak se po svém příchodu vypořádal s problémy a co už vykonal dobré práce. Zejména pro mládež, která je samozřejmě v klubu vždy alfou a omegou. Čím víc vychováme svých hokejistů, tím víc ušetříme finančních prostředků. Po nedávném sestupu dorostenců z první ligy koupil prvoligovou soutěž znovu. Chtěl bych při této příležitosti oslovit prostějovské sponzory a požádat je, aby panu Zabloudilovi pomohli znovu dobýt pozice, které prostějovskému hokeji náleží.

Probíhá vaše součinnost s šéfem mládeže, Jaroslavem Beckem, bez problémů?

Domlouváme se a spolupracujeme s Jardou dobře, v minulosti byla mezi námi pochopitelná trenérská rivalita, ale nyní přece jedeme na stejné lodi! Cestu jsme si k sobě našli, jak by ne, mně není lhostejná mládež a jemu samozřejmě zase mužstvo. To vše ve prospěch prostějovského hokeje.

Vlastimil Kadlec