„Vlastně jsem vůbec nevěděl, co to je. Teď už ale vím, že to teda není nic extra tahle nemoc,“ hlesl s úlevou, že už má zdravotní strasti za sebou.

Jediný prostějovský rodák z jestřábího hnízda ale dokázal těžké chvíle překlenout dřív, těsně před koncem roku 2018 se po tříměsíční pauze vrátil do sestavy, a výbornými výkony nakonec pomohl Jestřábům do play-off.

„Byl to pro nás první cíl. Podle toho, jak máme silný mančaft, to byla povinnost,“ prohlásil Meidl v obsáhlém a otevřeném rozhovoru pro Deník.

Teď už jste přes dva měsíce na ledě. Předtím jste ale asi na hokej dlouho neměl ani pomyšlení, je to tak?
No, to jsem neměl. Když jsem zjistil, co mi vlastně je, byl jsem trochu vystrašený. Na hokej jsem vůbec nemyslel, hlavně jsem chtěl být zdravý. Naštěstí – musím zaklepat – jsem to nějak vyléčil a je to dobré.

Kdy se u vás začala nemoc projevovat?
Začalo mi to v létě, kdy jsem měl klíště. Zprvu jsem to neřešil, říkal jsem si, že v létě to má snad každý. Pak jsem začal bývat unavený, ale myslel jsem si, že je to tím, že hodně trénujeme. Následně ale začaly vysoké horečky, a to už jsem si řekl, že je asi něco špatně. Tři nebo čtyři dny jsem měl čtyřicítky. Šel jsem tedy na vyšetření, ale první týden mi nebyli schopni říct, co mi je. Jen jsem ležel v nemocnici, ale pak mě pustili.

Kdy jste se tedy o nemoci dozvěděl?
Bylo mi dál špatně a až na další návštěvě, kdy mi vzali mozkomíšní mok, což teda bylo dost nepříjemné, se zjistilo, že mám zánět mozkových blan. Ty začátky byly nic moc, ale jsem rád, že jsem to nějak přešel a můžu pokračovat.

Popadaly vás i černé myšlenky, že byste už hokej nemusel nikdy hrát?
Byly tam nějaké možnosti, že třeba rok nemusím vůbec hrát, ale já jsem pořád věřil, že se co nejdřív vrátím.

V takovém období je nejdůležitější mít oporu v blízkých, souhlasíte?
Určitě. Rodina i přítelkyně za mnou chodily a držely mě. Já jsem vlastně vůbec nevěděl, co to je, a co od toho můžu očekávat. Teď už ale vím, že to teda není nic extra tahle nemoc.

Měl jste po tříměsíční pauze velkou chuť do hokeje?
Chuť byla, ale tělu se moc nechtělo. Tři měsíce jsem se nemohl skoro ani hnout, měl jsem zakázanou fyzickou zátěž. Moje tělo bylo strašně slabé, vyšel jsem schody a byl jsem unavený.

Jak dlouho trvalo dostat se do zápasové formy?
Řekl bych, že se do toho dostávám pořád (usmívá se). Ale bylo to fakt dlouho. Prvních čtrnáct dní mě tělo bolelo, pak už jsem trénoval s tím, že vím, že to bude bez „následků“, že mě tělo nebude na druhý den bolet. Ale pořád to není ideální. Myslím, že to bude trvat tři nebo čtyři měsíce, než se moje tělo dostane do formy, ve které bylo před tou nemocí.

Každopádně se zvedáte. Únor vám osobně zatím vychází parádně – 8 zápasů a 8 bodů (4+4).
Věděl jsem, že když dostanu od trenéra na ledě nějaký prostor, tak se zvednu. Hodně dělá psychika. Něco jsem po té nemoci stihl potrénovat, pak už šlo jen o to si začít věřit. Byl jsem přesvědčený, že až si začnu věřit, týmu pomůžu. Jsem rád, že se to nějak povedlo.

Neberete hokej po nemoci už tak vážně? Když se něco nepodaří, řeknete si „jsou horší věci“?
Je to možné. A možná mi to vnitřně pomáhá. Psychika je v hokeji důležitá, vlastně jako kdekoliv jinde. Spoustě lidem může možná uškodit, když se soustředí jen a jen na hokej. Takové to „musím, musím, musím“ je většinou na škodu než na užitek.

Nemalou měrou jste přispěl k tomu, že si Prostějov už před týdnem zajistil postup do play-off. Bylo by velké zklamání, kdyby se to nepovedlo?
Byla to velká úleva. Byl to pro nás první cíl – dostat se do play-off. Podle toho, jak máme silný mančaft, to byla povinnost. Jsem rád i za kluky, že se to podařilo. Zvlášť před tím koncem, protože jsme jeli do Frýdku, který o to bojuje. Jsem rád, že už jsme to udělali minulý týden.

Poslední týdny byly takové nahoru-dolů, závěr jste ale zvládli. Ukázala se právě tady síla mužstva?
Jasně. Jsou důležité i zkušenosti, ale hlavně psychika, kterou už jsem zmiňoval. Ta se v rozhodujících zápasech projeví. Zvládli jsme to, takže jsem rád.

Musela být před finálními boji o play-off v kabině i nějaká motivační debata?
Něco jsme si samozřejmě říkali, ale myslím si, že všichni, kdo chtějí udělat nějaký úspěch, tak to musí mít v hlavě nějak nastavené. Že se s tím musí porvat a na hřišti nechat všechno, makat jeden za druhého. Kdybychom to nezvládli, bylo by to hodně na hraně.

V kabině jste jediný rodák z Prostějova. Jaké to pro vás je – hrát doma?
Užívám si to. Za svou kariéru už jsem toho procestoval docela dost a hrát doma je fakt výhoda. Je to něco neskutečného. Nemusíte nikam cestovat, s rodinou jste každý den. V tomhle smyslu je to fakt bomba.

Vracel jste se v průběhu minulé sezony z polského Opolí. Táhlo vás to domů?
Určitě. Vždycky jsem chtěl hrát doma za Prostějov a jsem rád, že se to podařilo. Teď jenom tady udělat nějaký úspěch.

V Polsku jste si zahrál po boku bratra Radka. Příjemná záležitost, ne?
Už jsme se spolu potkali i tady v Prostějově. Je to příjemné, vyrůstali jsme spolu, společně jsme odmala hokej prožívali. Je to hezké, když se to povede.

Kromě Polska jste hrál v anglickém Manchesteru a německém Halle. Co jste si z těchto angažmá odnesl?
Německo bylo fakt pěkné, to byla opravdu hezká štace. Ta země funguje dobře. Anglie byla spíš taková hokejová dovolená, protože už jsem v tu dobu sháněl angažmá právě v Německu. Kamarád mi zavolal, jestli nechci na měsíc nebo na dva do Anglie, takže to byla spíš taková dovča. Hokej je tam takový zvláštní, ale je tam (směje se). Ale byli jsme kousek od moře, něco jsme tam procestovali, viděli jsme nějaké fotbaly, takže jsem si splnil i sen. Byli jsme na Manchesteru United.

Jste jejich fanouškem?
To úplně ne, ale vždycky jsem chtěl na vlastní oči vidět anglickou Premier League, což se mi teda povedlo. Bylo to pěkné. Hodně lidí, navíc to byl hezký zápas.

Už víte, co bude po téhle sezoně?
To vůbec nevím, ani to asi není otázka úplně na mě.

To chápu, spíš mi jde o váš záměr.
Určitě bych momentálně nechtěl hrát nikde jinde.

V květnu dosáhnete Kristových let. Motivuje vás pohled na úchvatné výkony Tomáše Divíška, který je v bezmála čtyřiceti letech na špici bodování soutěže?
Určitě, Divoch je super nejen jako hráč, ale i lidsky do kabiny. Hlavně pro mladé kluky je jenom dobře, když ho vidí, v jaké se udržuje formě. Je to pro ně motivace, aby makali a mohli se hokejem třeba ještě deset nebo patnáct let živit.

Člověk se trochu diví, že ještě nehraje extraligu.
No, to jo. To je pravda.

Teď už ale asi vaše myšlenky směřují směrem k play-off. Koho byste si do něj přál?
Pro nás jako město by bylo pěkné hrát proti Kladnu. To je můj osobní názor. Někdo z kluků to možná vidí tak, že by raději šel na Vsetín nebo na Budějky, ale já bych hrál rád s Kladnem a oplatil jim loňský rok.

Navíc tahák Jágr & Plekanec…
Jasně, to taky. Lidi by to natáhlo, po dlouhé době by sem přišlo kolem pěti tisíc lidí. Hrát před nimi, to by bylo fakt hezké. Asi by přišlo dost fanoušků i třeba na ten Vsetín, ale na Kladno by jich podle mě bylo ještě víc.