Teď se autor legendárního hattricku z domácího mistrovství světa v roce 1985 pokusí nabyté poznatky uplatnit v Prostějově. Po prvním společném tréninku na ledě pro Deník otevřeně rozebral, co má u Jestřábů v plánu, nebo zavzpomínal na kuriozity z předešlého „čínského“ angažmá.

Jaké dojmy máte z prvních týdnů v Prostějově?

Myslím, že zatím dobré. Měli jsme tady společnou dvoutýdenní přípravu. První týden mi něco ukázal, ve druhém týdnu jsme podle toho něco nastavili. Hráčům se až tak nelíbilo běhání, protože je to trochu odlišný styl trénování, než na co jsou zvyklí s kondičáky. Já mám ale vždycky za to, že čím víc hráč běhá, tím je ta baterka nabitější, než když je to jen o posilovně. U těch intervalových běhů vím, že pracuje celý organismus.

Co jste v těch dvou týdnech zjistil?

Hráči byly i na testech, které nám ukázaly, že jsou po fyzické stránce dobře připravení. Chceme to ale udržovat, takže jim někdy dáme třeba těžší týden, protože stále je to přípravné období. Co se týká ledu, tak si myslím, že docela dobré. Začneme dělat nějaké herní věci, pět na pět a tak dál. Tam se mi ukáže, jak jsou na tom hráči i po taktické stránce. Budeme jim chtít dát vždycky nějaký úkol a představit jim tím můj styl hry, který po týmu budu chtít. Aby si na něj zvykli, budeme těmi úkoly pokaždé tréninky začínat.

Jaký hokej chcete s Prostějovem hrát?

Je tu trochu jiný tým než vloni. Hodně mladších, ale šikovných hráčů. Bude to každopádně hodně o tom, abychom měli dobrou kondici a dodržovali herní systém. Půjde o organizaci hry tak, aby se mohli spolehnout jeden na druhého, hrát z dobré obrany, a potom, že by nám mohli vycházet nějaké kontra-ataky, protože střelce tady máme. Je ale potřeba hrát v pěti dopředu, v pěti dozadu.

Než jste kývl Jestřábům, řešil jste i jiné nabídky?

Dá se říct, že jsem čekal na tu Čínu. Byli jsme domluvení, že by ten projekt měl pokračovat dál, nicméně koronavir to všechno shodil. Jirka (Vykoukal, pozn. red.) měl pak potřebu sehnat někoho za Láďu Lubinu, tak jsme se potom nějak domluvili.

Před loňským angažmá u čínského projektu jste byl šest let za sebou v Polsku. Očividně vás to tam bavilo.

Já jsem vlastně odešel z Pardubic, kde… (chvíli zapřemýšlí, pozn. red.) zkrátka mě to neuspokojovalo.

Sportovní manažer nebyla pozice vám šitá na míru?

Byl jsem tam dohromady asi deset roků. Dělal jsem juniory, áčko s Láďou Martincem a Láďou Lubinou, potom jsem to převzal já, ale neudělali jsme desítku. Odešel jsem do Bolky, pak jsem šel na rok do Polska, zase jsem se vrátil a dělal sportovního ředitele. Já jsem ale spíš trenér, než abych dělal ty manažerské věci. Nicméně i to jsem se musel naučit. Měl jsem de facto celý tým pod sebou včetně juniorů, akademii a všech těch věcí okolo. Být trenérem mě každopádně naplňuje víc. Člověk se tam víc vydá, je to takové akční.

Zamluvili jsme to Polsko.

Tam to bylo takové pole neorané, takže jsem si to tam musel zkraje stavět relativně všechno sám. Třeba organizace tréninků přes celý rok, nebyli tam zvyklí trénovat dvakrát denně, do posilovny, nic. Když si každopádně vezmu, kde byly Tychy, když jsme je převzali, a kde pak…

Vyhrál jste s nimi i titul.

Hráli jsme taky evropské soutěže, dostali jsme se do Ligy mistrů. Byl tam vidět progres, a to mě uspokojovalo. Jel jsem si tam to svoje, což tak někdy úplně není. Někdo vám do toho furt strká nos, jsou tam i jiné věci. Proto jsem si řekl, že budu raději tam. Navíc jsem tam byl spokojenější i po finanční stránce než tady v Čechách, takže i tohle mě uspokojovalo. A rozhodně se dá říct, že i tohle mi něco dalo. Učil jsem se dělat hodně věcí sám, spolehnout se jen sám na sebe. Ten hokej tam nemá takovou tradici jako u nás.

V Polsku jste vydržel nepřetržitě šest let – čtyři roky v Tychách, dva v Osvětimi. Pak přišel přesun k čínskému týmu v naší druhé lize.

Bylo to úplně něco jiného, cítil jsem se tam spíš jako pedagog (usmívá se). Finančně to ale bylo zabezpečené dobře, i co se materiálních věcí týká. Navíc to bylo hned na Kladně, takže ti kluci tam měli i takovou motivaci, když viděli extraligu. Mohli sledovat Jardu Jágra, přece jenom z toho byli paf.

A vy jste byl paf zase z nich?

Byli jsme v Číně, vybrali jsme si nějaké hráče, ale bohužel z nich nám přijeli asi jenom tři. Ti ostatní byli jen takoví narychlo udělaní hokejisti. Třeba v 15 letech. My jsme je museli učit od A do Z. Zase to ale bylo něco jiného, bavilo nás to. Jen škoda, že to skácel ten koronavir.

Pokud Polsko bylo pole neorané, tak podle toho, co říkáte, tohle tuplem. Lákalo vás i v tomto případě budovat něco od píky?

Oslovil mě Pepa Zajíců, se kterým jsme spolu hráli ať už v Pardubicích nebo německém Essenu, jsme i kamarádi. Já jsem zrovna čekal, protože v Polsku už pro mě přetekl takový ten pohár trpělivosti. Polsko je takové, že ty hráče tam pořád musíte do něčeho honit. Po šesti letech toho má člověk taky dost, proto jsem si říkal, že zkusím něco jiného. Pepa přišel s tou nabídkou a já jsem si řekl: Proč ne.

Musela to potom ale být zkouška nervů. Četl jsem rozhovor s vámi, kde říkáte, že se Číňanům mohlo desetkrát říct, jak věc mají udělat správně, ale pojedenácté to udělali špatně. Teď v Prostějově to je, předpokládám, příjemná změna.

Je, je (usmívá se). Tady už ty věci naskakují automaticky. Ale jen si to vezměte, historie našeho hokeje je přes sto roků, historie čínského hokeje je deset, patnáct, dvacet roků max. U nás, když malému klukovi řeknete „hokej“, tak už si vybaví – technika hole, střelba, kombinace, přesilová hra… tohle všechno vědí, ale Číňani ne. Pro ně je hokej jenom jízda na bruslích, střelba a vedení kotouče. Nějaká hra? (mávne rukou, pozn. red.) Když hrají pět zápasů za rok, jak můžou mít nějakou horní výkonnostní hranici? Trénink je totiž něco jiného. Nebo víte, jakou mají vizi o hokeji?

Povídejte.

Že nejlepší hráč je ten, který má nejdéle puk na holi, takže spíš individualismus. Všechny ty hokejové atributy jsme do nich museli dostat a zpočátku to bylo hrozně složité. Myslel jsem si, že to jsou lidi stejného typu jako Korejci nebo Japonci, hrozně pracovití. Oni taky jsou, ale musíte to z nich dolovat, musíte je nalákat i na nějakou odměnu. Je problém, že u nich je hokej zatím na posledním místě. Když jsme jim pouštěli videa z NHL, tak bylo: Jééé… Líbilo se jim to, nikdy předtím to neviděli. Ten hokej je tam v plenkách. Možná by to tenhle rok bylo lepší, protože jsme sem měli dostat dvacítku. Kluky, kteří už jeli v nějakém režimu odmalička. Tam už bychom nezačleňovali ty, kteří do hokeje přicházeli postupně. Nicméně kdyby nám sem už vloni poslali ty kluky, kteří hrají čtvrtou, nebo „pátou“ lajnu někde ve VHL v Rusku, tak si myslím, že jsme byli v té sezoně ještě někde jinde. Navíc by to bylo dobré v tom, že by hráli jen samí Číňani (v týmu bylo i šest českých hráčů, pozn. red.) a i to mistrovství by dopadlo třeba tak, jak doufali – tedy postup o patro výš. Bohužel s tímhle matrošem… Ona ta kooperace ale byla celkově trošku složitější.

V čem?

My jsme měli smlouvu s čínským hokejovým svazem, ale začal se nám do toho plést tamní olympijský výbor. Narážely na sebe dvě veličiny. Olympijský výbor to jako kdyby shodil, poslal sem zástupkyni, se kterou byla těžká komunikace. Ať už jsem se s ní bavil já, nebo Jarda Jágr, který byl takový patriot celého toho projektu. Snažili jsme se ji přesvědčovat o tom, aby tlačili na hráče, ať jdou tou naší cestou, i když je to bolí.

Co všechno pro Číňany vlastně bylo nové?

Museli se připravovat, letní suchá příprava, koncentrace vůbec na to, že jsou hokejisté, že jdou ráno na trénink, že mají před tréninkem nějakou povinnost se rozcvičit, potom i na ledě, pořádek v šatně… Tohle všechno jsme je museli, jak jsem říkal, od A do Z učit. Měli jsme s nimi i návštěvy kladenské kabiny, viděli, jak celá organizace hokejového klubu probíhá, jak je to nastavené. Ať už to bylo v podobě marketingu nebo managementu…

Podle toho, co říkáte, to bylo hlavně o důkladné komunikaci. Ta s nimi ale musela být už kvůli jazykové bariéře složitější, ne?

My jsme to jeli všechno v angličtině, bohužel z těch kluků uměli anglicky tak dva. A to ještě tak na padesát procent. Ti ostatní možná pozdravení, počítat, trošku znali „defense“, „offense“, ale jinak jsme všechno jeli přes tlumočníky, které jsme měli všude. Prostě 24 hodin denně, na ledě i mimo něj.

S materiálem, jaký jste dostal, muselo být jasné, že vás čeká kupa porážek. Když ale potom opravdu prohry začaly přicházet a nabalovaly se, muselo to být ubíjející.

Takhle… Žil jsem v naději, že mi sem pošlou hráče, které jsme si vytipovali. To, co přijelo ten první týden, tak jsem se zhrozil. Říkal jsem: Ne, to pošlete nazpátek, s tím já tady nebudu! (směje se) Bylo jasné, že budeme dostávat laty. Pak teda poslali čtyři trochu lepší hráče, kteří to částečně zacelili, ale bohužel i na ně dopadla únava z toho tréninkového procesu, který jsem tam nastavil a na který oni nebyli vůbec zvyklí. Potom přijela ta zástupkyně z čínského olympijského výboru, která říkala: Ale čínský lid vydrží všechno, tak je musíte ždímat! Tak jsme je ždímali ještě víc (rozesměje se). No, ti vůbec nemohli. To bylo normálně „hilfe“ na ledě, nemůžu, konec, končím. Chtěli odjet, že to prostě nevydrží. Až to bylo někdy srandovní. Všechny tyhle věci se v tom prostě promítly, nicméně ke konci sezony ty porážky byly o dvě, o tři branky. Příbram jsme jednou měli na kolenou, ale kvůli té nevyzrálosti nadělali individuální chyby a zápas jsme ztratili. Musím ale říct, že proměna těch lidí v průběhu sedmi měsíců byla velká. Tenhle materiál změnit na to, co ke konci dokázali hrát, to si myslím, že jsme odvedli opravdu dobrou práci.

Když přišla nabídka od Jiřího Vykoukala, moc dlouho jste neváhal?

Bylo to o tom, co jste říkal. Těšil jsem se na to, že budu mít po nějaké době zase něco lepšího (směje se). Říkal jsem si: Nemám co dělat, tohle (čínský projekt, pozn. red.) asi nebude… tak jo, domluvíme se. Udělalo se pár schůzek, popovídali jsme si, nějakým způsobem nás to oba oslovilo, a proto ta spolupráce doteď pokračuje.

Šest let jste byl v Polsku, rok s čínským týmem. Jaké jste si udržoval povědomí o první lize? Znáte vlastně hráče, které teď v Prostějově máte?

No, právě že moc ne. Člověk z toho vypadne. Pořád jsem sledoval extraligu, NHL, KHL a tak dále. I proto jsem oslovil Jirku s Ivem (Peštukou, asistent trenéra, pozn. red.), aby tu se mnou byli víc, protože tuhle soutěž znají. Abych potom nedělal věci, které jsou přestřelené. Přece jenom jsem předtím trénoval extraligu. A ona i ta soutěž v Polsku má svoje kvality. Všichni si řeknou: Polsko, Polsko… (mávne rukou, pozn. red.), ale ta soutěž se tam zvedla, když porovnám začátek a konec mého angažmá. Jsem rád, že tu se mnou jsou, aby mi řekli, když je potřeba.

Už vás kolegové museli mírnit?

Zrovna teď jsme dělali nějaké cvičení ve spolupráci celé pětky, říkal jsem si, že to už by mohli zvládnout a Jirka mi říká: Hele, slow-down, pomalu, pomalu, nejsi v extralize, nejsi u nároďáku. Oni taky mají svoje nedostatky, proto jsou tady. Já jsem rád, že mi tohle na tom ledě občas řeknou.

Z určitého pohledu vás v Prostějově čeká něco podobného jako v Polsku a u čínského projektu – primárně pomoct hráčům zlepšovat se. Jestřábi totiž letos mají hodně mladý tým.

Přesně, jak říkáte. Nejsou tady takoví ti staří ostřílení, o které se člověk může opřít. Jo… jsou tady Žalča (Lukáš Žálčík, pozn. red.), Drtič (Tomáš Drtil, pozn. red.), je tu Bartoš, který hrál dlouho EBEL. O někoho se opřít dá, ale mladých je tu hodně. Jak jsem zmiňoval, bude to určitě o dobré fyzické kondici, o organizaci hry, kdy bude muset jeden spoléhat na druhého, bude to taková ta zodpovědná hra dozadu s tím, že uvidíme, jak se to vyvine dopředu. Máme tu kluky, kteří v kariérních statistikách mají nějaké góly, umí je dát, jsou tu i playmakeři, kteří umí hru uklidnit… na tom to musíme postavit.

Je to pro vás další zajímavá výzva na vaší trenérské dráze?

Je to přesně tak. Jde taky o to, abychom prostějovské publikum oslovili. Lidi sem dřív chodili, pět nebo deset let nazpátky určitě víc než chodilo poslední dobou. Přece jenom se vám hraje lépe, když máte publikum nabité. Já z Pardubic jsem zvyklý na to, že chodí pět, sedm tisíc lidí, i když se prohrává. Těch posledních šest sedm roků to vidíte sám. Oni na posledním místě a v hledišti sedm, nebo osm tisíc. V takové atmosféře se hraje dobře každému hráči. Bude se to ale odvíjet od naší tvrdé práce, zodpovědnosti, dodržování herního systému a být zkrátka nepříjemným soupeřem. Na ledě vždycky musíme vydat ze sebe to nejlepší.