Bratři Meidlovi v nové roli: Jedna etapa končí. Chtěli jsme se konečně usadit

Proč jste se rozhodli ukončit své hráčské kariéry?

Radek: Naskytla se tahle možnost zůstat v Prostějově, tak jsem jí využil. V posledních letech jsem hrál v zahraničí a kvůli situaci, jaká teďka je, se snižovaly platy i o 30 procent, týmy dávaly smlouvy jen na osm měsíců, takže se to úplně nevyplatilo. Brácha mi potom řekl, že tady bude volná pozice kustoda, zeptal se mě, jestli bych chtěl zůstat u hokeje. Proto jsem se rozhodl, jak jsem se rozhodl. Zůstat v Prostějově a konečně něco začít budovat. Člověk od 15 let cestuje, nikde není doma…

Chtěl jste se usadit se, to byl ten hlavní faktor?

R: Určitě. Za poslední rok jsme toho stihli hodně – svatbu, přítelkyně se za mnou přestěhovala z Hradce Králové, našla si tu práci. Takže i kvůli tomu už jsme nechtěli nikde cestovat. Poslední rok byla se mnou.

Koronavirus potkal velkou část kabiny Jestřábů. Co bude dál?

Možnost, že byste zkusil v kariéře pokračovat někde blíž domovu, nebyla?

R: Zatím se nic nenaskytlo a člověk je už tak nějak unavený z toho pořád něco hledat. Navíc je teď taková situace, kdy si moc nemůžete vybírat. Takže tak.

Vašku, jak to bylo u vás?

Václav: Dostal jsem nabídku dělat tady marketingového manažera, což pro mě bude další obrovská zkušenost. Bral jsem to z podobného pohledu, jaký zmiňoval brácha. S manželkou čekáme rodinu, a i když bych si asi ještě něco našel, už se mi moc nechce. Myslím, že není potřeba tu hokejovou kariéru zbytečně natahovat. Těším se na novou životní etapu a stejně… pokud hokej nehrajete na nějaké vyšší úrovni, moc se ním do budoucna zaopatřit nedá. Už se připravuju na to, co bude.

Bylo klíčové, že nabídky přišly právě z Prostějova?

V: Určitě mě to potěšilo, je super, že klubu můžeme něco vrátit. Jsme odchovanci, vyrůstali jsme tady, všechny lidi okolo hokeje tu známe, což je pro nás o hodně jednodušší. Ke klubu máme vztah, známe se i s některými fanoušky. Jenom plus.

Máte nějaké základy, nebo budete ve svých nových rolích úplnými nováčky?

R: Přišlo to v podstatě ze dne na den. Žádný kurz na maséra nebo něco podobného jsem si nedělal.

Ale asi to pro vás nebude španělská vesnice.

R: Přesně tak, znám to. Celý život jsem hokej hrál, takže zhruba vím, co ti kluci potřebují, co jim poskytnout. Broušení bruslí jsem se naučil za pomoci Míši Janečka, který tu brousí. S tím mi hodně pomohl. Zbytek přijde asi tak nějak v průběhu. Snad do toho naskočím a postupem času si to sedne.

Budete mít někoho k sobě?

R: Budu tady sám.

Takže makačka.

R: Bude to náročnější, ale není to nic hrozného, co by se nedalo zvládnout.

Vašku, co všechno je a bude ve vašich kompetencích?

V: Řeším reklamu klubu, komunikuji s partnery, snažím se k nám získat i nějaké nové, kteří by náš klub v této nelehké době podpořili. Hokej je totiž strašně finančně nároční sport a bez partnerů, města a Olomouckého kraje, kteří do toho dávají nemalé částky, by se ten hokej ani dělat nedal. Když potom kluci v týmu něco potřebují, snažím se jim vyjít vstříc a danou věc vyřešit. I to spadá do mojí náplně práce.

Zvládáte přechod do nové pracovní role?

V: Je to těžké, ale nikdy jsem se nebál žádné výzvy. V hokeji je to stejné – pokud nemakáte na sto procent, práci ztratíte. Myslím, že přesně takhle je to i v jiném zaměstnání.

Tuhle výzvu máte ale kvůli koronaviru dost stíženou.

Je to tak. Asi nikdo neví, jaká situace nastane. My ale pořád věříme, že se to zlepší, že to nakonec bude všechno v pohodě, že nás diváci budou moct navštěvovat a nebude s tím problém. Je to složité, ale moc si nechceme připouštět, že by byl úplný zákaz pro fanoušky, protože ze vstupného má klub nemalý finanční přísun.

Spolu jste se v Prostějově potkali během sezony 2014/15. Je příjemné být zase společně v jednom týmu?

R: Na ledě nám to tenkrát šlo, tak snad nám to bude klapat i tady (směje se).

V: Určitě je to lepší. Jak už jsem říkal, když lidi kolem sebe znáte, všechno je pro vás snazší. Myslím, že tady je to vše na přátelské bázi, jsme taková jedna velká rodina.

Jak prožíváte, že vám skončila jedna životní etapa?

R: Člověk se snaží hrát tak, aby v životě nemusel ničeho litovat. Mě osobně ale třeba dost ovlivnila zranění, tím jsem se bohužel musel prokousat. Někdo ta zranění má, někdo ne. Ale jinak nelituju.

V: Zahrál jsem si extraligu, spoustu let první ligu. Něco bych změnil, něco zase ne, ale beru to tak, jak to bylo, jak to je. Bylo to krásné, člověk se živí něčím, co odmalička miluje. Takhle ta moje kariéra proběhla a já jsem spokojený. Neměnil bych to.