U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 10.

Jednou, bylo to takhle hodně brzy z jara, přišel vodník Vrbička na návštěvu do domečku k víle Květince a skřítku Tydlifonovi. Květinka všem nalila levandulovou limonádu a společně si užívali zpěvu ptáčků, když tu si všimla, že k nim po cestičce svým tanečním krokem přichází víla Rákosnička.
„Brekeke, jééé, brekeke, Rákosničko,“ samým štěstím zablekotal a ještě víc zezelenal vodník Vrbička.

„Pojď se k nám posadit, naleju ti také levandulovou limonádu,“ uvítala ji Květinka a Tydlík se netrpělivě zeptal: „Tak co je u vás nového?“
„Ale, ani se neptej, Tydlíku. Waserman, ten zloduch, zrovna předevčírem málem utopil havíře Kozla, jak šel domů z hospody.“
„Brekekeke, z hospody, no ten zase musel vypadat, brekekeke,“ řekl naštvaně Vrbička, ale hned dodal: „Brekeke, ale já už lidi netopím, vážně, Rákosničko, to mi musíš věřit, brekekeke.“

Víla Rákosnička se stydlivě usmála a pokračovala v povídání: „Jenže Juzek s Ferdou ho vytáhli, na poslední chvíli to bylo a Waserman pak měl takovou zlost, že dočista polekal Bělonožku, který si přišel chytit rybičku k večeři. Ten se lekl tak, že si u toho poranil křídlo. Teď sedí smutně ve svém rozestavěném hnízdě a jen vzdychá a vzdychá.“

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 9.

„A pročpak tolik vzdychá, když, jak tě tak znám, jsi mu křidélko ošetřila,“ zeptal se Tydlík.„No, co vím, tak si mladý čáp Bělonožka našel ve svém „zimovišti“ v Africe krásnou slečnu čápici. Ta má brzy přiletět sem za ním a on s tím nemocným křídlem nestihne postavit takové hnízdo, jaké jí slíbil, a bojí se, že si nakonec vybere některého z jeho bratrů.“„Jé, chichichi, jé, Rákosničko, co to povídáš za hlouposti, zimoviště v Africe? Jé, chichichi, tam je přeci teplo, všichni jsou černí a sluníčko tam nepřestává svítit,“ smál se Tydlík, až se za břicho popadal.

„Tydlifoune, ty jsi zase popleta,“ pokárala ho Květinka, „čápi na zimu odlétají do Afriky právě proto, že tam je teplo. Jen si to představ, každý den uletí až 200km, a když letí zpátky sem k nám domů, tak letí ještě rychleji, až 400km za jeden den a celkem tam i zpátky uletí asi 20 tisíc kilometrů.“
„No, no, to je toho,“ zabrblal si ještě Tydlifon, ale v hlavě už měl nápad, jak Bělonožkovi pomoci. Jen mrknul na Vrbičku a nenápadně se spolu vytratili.

Domluvili se, že zítra po ranní šichtě společně zajdou k Volenskému rybníku, kde nedaleko na farském poli má od pradávna hnízdo rodina čápa Bělonožky.
Práce na šachtě byla dneska obzvláště těžká, že se chlapům u svačiny ani nechtělo mluvit. Přesto Tydlík, který jako obyčejně seděl Juzkovi na rameně, slyšel, jak ten povídá: „Toš se představ, Ferda, jo ech kupil tymu našimu glupcovi tyn fotoaparát a un s nim včil lice furt v luftě a nic num duma něchce pomagať.“

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 8.

„Jo vim, bo ta naša Viktorka s ním lice každy diň a včera mi pravila, že pozorovali čapa, tam u našigo na tym farskim, jak mo polumane křidlo a že asi letos něbedě malych čapuv.“

Tydlík už dál neposlouchal, a když to odpoledne vyprávěl Vrbičkovi, tak ho nabádal, ať nezapomene vzít svou kouzelnou fajfku. Když přišli k Bělonožkovu hnízdu, zrovna viděli, jak přiletěla z daleké Afriky slečna čápová. Postavili se dolů pod stožár, na kterém bylo hnízdo, a poslouchali.
„Pcha, tady že mám s tebou žít, pcha, vůbec se mi to nelíbí, nedal sis s naším domovem pražádnou práci,“ řekla pohrdlivě, pyšně zvedla svůj krásný zobák a odletěla chytat rybičky s Bělonožkovým bratrem zrovinka k Volenskému rybníku.

„Brekekeke, nebuď smutný, kamaráde, brekeke, my ti pomůžeme,“ řekl Vrbička a Tydlík už přičinlivě vytahoval pilku ze svého batůžku. Bělonožka se na ně jen smutně podíval a zavzdychal.
Jenže ti dva se hned pustili do práce, začali z okolních stromků uřezávat malé větvičky a ty skládali na hromádku.
Když jich pak byla velká hromada, zavolal Tydlík na Bělonožku: „Tak a teď ty, hezky si to své hnízdo oprav.“

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 7.

Bělonožka opatrně slétl dolů, zaklapal zobákem, poděkoval a honem se dal do práce. Když byli s prací hotovi, vzal Bělonožka na svá křídla, která tou prací zesílila a úplně se uzdravila, vodníka Vrbičku i skřítka Tydlifona a letěli k Volenskému rybníku.„Brekekeke, to byla krása!“

„Jé,Vrbičko, to byla nádhera,“ libovali si ti dva po přistání, ale Bělonožka si jich už nevšímal, hlasitě klapal zobákem a sledoval ostatní čápy, kteří si také přišli pro chutnou večeři. Mezi nimi byla jedna drobná slečna čápová s jedním černým pírkem na křídle. Bělonožka se jí začal dvořit, a když jí chytil chutnou zelenou žabku, odletěla s ním pak na jeho hnízdo. Netrvalo to dlouho a letěla kolem slečna čápová s Bělonožkovým bratrem. Jen závistivě zaklapala zobákem, když uviděla to krásně opravené hnízdo. Bělonožkovi to už ale nebylo vůbec líto, měl svou Černopírku.

Tydlík s Vrbičkou měli velkou radost a zanedlouho, když přišla víla Rákosnička zase na návštěvu, vyprávěla, jak Bělonožka s Černopírkou pečlivě opatrují čtyři krásná vajíčka, ze kterých se za měsíc vylíhnou malá čápata.

„Ty, Vrbičko,“ zeptal se zničehonic Tydlík, „proč jsme vlastně to hnízdo nevykouzlili tvou kouzelnou fajfčičkou a místo toho jsme tolik pracovali a Bělonožka si nakonec stejně našel úplně jinou slečnu?“

„Brekekeke,“ usmál se Vrbička, „inu, poctivá práce je lepší než všechna kouzla na světě a láska, ta je u čápů velmi důležitá, vybírají si ji na celý život, brekekeke, víš.“