Pohádky květinové víly – kapitola 15. Svatba

Poslední tři dny však jenom polehává. Není jí dobře. Lékař konstatoval, že je to rýma a hlavně vyčerpání. Měla by více jíst ovoce, zeleninu, dodržovat pitný režim a odpočívat. Ač nerada, uposlechla jej. Když ji byla ale navštívit stařenka, řekla, že to spíš vypadá, že je nešťastná a chybí jí láska. Mnohá zvířátka s ní souhlasí, protože Lilianu dobře znají.

Její věrní skřítci ji nezklamali. Připravují vše na závěrečný květinový ples. Obstarávají výzdobu, osvětlení ve tvaru malých stříbrných hvězdiček, všude voní květiny, které budou teprve aranžovat, chystají stoly a další maličkosti. Vše, co je v tuto chvíli uprostřed sálu plného chaosu, se za chvíli promění v překrásně kouzelný palác, z něhož bude optimisticky vyzařovat to, co se slovy popsat ani nedá. Vypadá to, jako by skřítci popohnali čas o dvacet čtyři hodin a uměli čarovat, jejich práce je skvostná, nepřekonatelná.

Ples by měl vypuknout zítřejší den. Liliana nevychází ze svého pokoje a nepřijímá ani žádné návštěvy. Zda se plesu zúčastní či nikoli, to se neví. Ale přikázala skřítkům, aby pokračovali v přípravách a na nic nezapomněli. Ples by se konal i v její nepřítomnosti.
„Zvládli jsme to s předstihem. Vypadá to jako v pohádce,“ konstatuje skřítek Ručička.
„To ano. Bude to ten nejpovedenější bál za tuto sezónu,“ praví Flíček.
„A jak jsme na tom s občerstvením?“

Pohádky květinové víly – kapitola 14. Slunečnicový ráj

„Dorty a cukrovinky se ozdobují v kuchyni, něco má zítra dopoledne přinést panda Eliška z jejího cukrářství, kuřecí roládky a další lahůdky jsou už hotové, zítra se dodělají jen chlebíčky. A k pití je také vše zajištěno. Dovezou nám červené i bílé víno, šampaňské a další nápoje, které jsme si vyžádali.“ „Tak se o to zítra, Flíčku, postarej. Kdyby se vyskytl nějaký problém, dej mi vědět. Rád ti pomohu.“ „Ano, děkuji ti. Už jsi viděl ten obrovský dort, který připravují v kuchyni?“ táže se Ručičky. „Zatím ne. Pomáhal jsem s výzdobou,“ odvětí.„Vypadá jako svatební dort,“ dodává.

„No, třeba si princezna najde nějakého prince.“
„Vždyť tu žádný není.“
„To sice ne, ale kdo ví, kdo nás přijede navštívit.“
„Už teď jsem zvědavý. Zaslechl jsem, že si zvířátka šeptají, že Liliana se nechce plesu zúčastnit, protože se od ní očekává, že se zasnoubí, ale jí se nikdo nelíbí.“

Pohádky květinové víly – kapitola 13. Chráněná oblast květinové říše

„Tady kolikrát kolují takové zvěsti a nejsou pravdivé. Je to hloupost. Ráno jsem s ní mluvil a smutně povídala, že pokud jí bude lépe, určitě za námi přijde. A že ji mrzí, že se nemůže podívat na to, jak jsme hezky vyzdobili palác.“„Je to hodná dušinka. Tolik bych jí přál, aby našla to své štěstí.“„To my všichni.“

„Ručičko, Flíčku, před chvílí nás navštívil myslivec Rostík ze sousední vesničky a přinesl spoustu jídla. Nic si za to nevzal. Dokonce daroval Lilianě mysliveckou pálenku a parůžky pro štěstí. Zaslechl, že jí není dobře, tak přál mnoho zdraví, ať jí to vyřídím.“
„Je to od něj pěkné,“ říká Flíček.

Připojuje se i Ručička a povídá skřítkovi, který se jmenuje Něha, ať navštíví Lilianu, a pokud nebude spát, vše jí povypráví.
Liliana skutečně nespala, dokonce Něhu zdržela déle, než očekával. Usmívala se a vypadalo, že je jí lépe.

Ráno všichni vstávali časně, aby vše stihli dopřipravovat. Flíček převzal dovezený alkohol, na stůl a kolem schodiště naaranžoval poslední květiny, jídlo bylo hotové, přípravy byly u konce. Tedy skoro. Teď nastal čas, aby se všichni nastrojili a slavnostně oblékli. Každý si dal záležet, aby vypadal dobře.
Nachýlila se hodina. Všichni hosté se scházeli v paláci, kde hrála příjemná hudba. Dostali skleničku dobrého vína, usadili se a ples byl zahájen. První nedočkavci se vrhli na parket a předvedli své taneční kreace. Ostatní ochutnali guláš od myslivce, dobrůtky od pandy Elišky. Skřítci pojídali chlebíčky, a všichni se domnívali, že Liliana se plesu nezúčastní, neboť byl už v polovině.

Pohádky květinové víly – kapitola 12. Pan Špenát

I hosté zde byli všichni a další nepřicházeli. Mezi všemi jsme mohli spatřit známé tváře, a dokonce se tu objevili tři princové. Dva se na Lilianu pořád vyptávali, ale když viděli, že zřejmě nepřijde, našli si jiné partnerky mezi vílami. Žen tu byla celá řada a všechny byly pohledné. Jen onen třetí princ se na královnu nevyptával. Rozhlížel se kolem a dal se na kus řeči s každým milým tvorem.

A protože se Liliana nedostavila, přinesli i velký „svatební“ dort. Nestihli se na něj ani pořádně podívat, neboť o něj zakopl skřítek Valoušek a spadl přímo do něho. Hosté se ale bavili. Prskali kolem sebe smíchy. Pak si nějaký šprýmař vzal talířek a šel si nabrat kus dortu z kopy, která ještě držela pohromadě. Ostatní se také osmělili a učinili to, co on. Smáli se, ale nakonec si přece jen pochutnali.

Chybělo přibližně sedmnáct minut do půlnoci, ale hosté tančili, jako by přišli teprve před chvílí. Princ Jaromír se chystal k odchodu. Tu se najednou z ničeho nic otevřely dveře a po schodech dolů kráčela květinová víla Liliana. Ostatní ji nevěřícně pozorovali. Věděli, že je krásná, ale že až tak? Každý musel uznat, že je tou nejkrásnější ženou z celého kraje i okolí. Ve svých bílých třpytivých šatech vypadala jako princezna.

„Vy už odcházíte, princi?“ povídá mu, když ho vidí stát v kabátě u dveří.
„Jen jsem se chtěl provětrat na čerstvém vzduchu a prohlédnout si vaši zahradu, drahocenná královno,“ odvětí princ.
„Tak to snad, abych vás provedla. Párkrát se nám stalo, že mnoho návštěvníků v naší zahradě zabloudilo,“ povídá mu.
„Byl bych poctěn vaším doprovodem,“ konstatuje a nachystá Lilianě rámě.

Pohádky květinové víly – kapitola 11. Fialka a Zvoneček

Jakmile mu vypráví o květinách, povídá jí: „Jste tolik moudrá. A to nejkrásnější stvoření, které jsem v životě spatřil.“ Usměje se na něj, a aniž by něco odvětila, sklopí oči. „Liliano, Liliano!“ zaslechne, jak ji volají přátelé z kuchyně a konečně promluví: „Musím jít, princi, slyšíte, volají mě. Jsem poctěna vaší návštěvou. Teď mě, prosím, omluvte.“„Počkejte. Přece mi teď neutečete.“„Musím jít, ač bych s vámi ráda zůstala.“

Princ se už na nic neptá, uchopí ji do náruče a utíká na konec zahrady, kde je kousek dál rybníček. Na kraji se kymácí prázdná lodička, která očekává, až ji někdo obsadí. Princ roztáhne deku, která leží na dně lodi, přikryje sedící Lilianu, aby jí nebyla zima a vyplouvá doprostřed rybníka. Kolem proplouvají nádherné labutě, sem tam vyskočí kapr a Jaromír začne zpívat. Dříve než se ho stačí zeptat, kde se tu píseň naučil, se zeptá on jí při svitu měsíce: „Vezmete si mě, Liliano?“

A ona místo odpovědi, celá zaskočená, řekne, že by se měli vrátit zpět, že je budou všichni hledat.
„Miluji vás. Vezměte si alespoň tedy tento prsten, když nic neříkáte.“
A ona nastaví ruce a řekne: „Já vás také miluji, princi Jaromíre.“

„Stanete se mou ženou, milá?“
„S radostí. Ano.“
Obejme si ji a líbá ji takto celou noc.
Je zrovna úplněk. Světlo krásně prozařuje růžové lekníny, jež jsou ve vodě jeden vedle druhého.
I Liliana poznala svou lásku.

Milé děti, věřte, protože víra i láska hory přenáší.

Autor: Jitka Ježková