„Konec debat, rozleťte se na průzkum,“ nařídila nejstarší sýkorka. „Pokud najdete místo, které se vám bude líbit, zůstaňte tam a postavte své hnízdo. Usídlete se a založte si rodiny.“

Sedm sýkorek se rozletělo do všech stran. Nejmenší letěla na jih. Byla to samička. Pro její větší žlutou skvrnu pod hlavičkou jí říkali Žlutěnka.

Kosí ráj

Letěla dosti dlouho, když spatřila černého kosa s žížalou v zobáku. Zpozorněla, odhadla, odkud letí a zamířila tím směrem. „Tady je ráj!“ pískla. Viděla spoustu ovocných stromů. Na jeden z nich naletěla. Usedla na větev a hned viděla, co sezobnout. Pustila se s chutí do jídla.

Pětikilová želva pardálí jménem Bublinka našla nový domov ve společnosti dalších velkých želv.
Pětikilová želva našla nový domov díky Deníku. Rodina se s ní loučila jen těžce

„Zdravíčko, krasavice, jen si dej, je tady toho dost, a nestříkané…“ ozval se hlas kousek vedle. Pootočila hlavičkou a uviděla kosa.

„Jen se z jara nepřecpi, červi jsou tuční, ať si nezkazíš figuru,“ pípl další opodál. „Vy tak máte co mluvit,“ řekla si pro sebe. Avšak nahlas ani nepípla. Byla ráda, že ti větší ptáci ji tady nechávají najíst.

„Pánové, vy jste zdejší?“ zeptala se udiveně.

„No ovšem,“ odpovídali současně, „my jsme se tady vylíhli už loni.“

„Takže jste znalí zdejších poměrů?“

„Dalo by se tak říci. Avšak zdvořilé by bylo nejprve se představit. Jsme kosí bráškové, bydlící toho času ve vedlejší zahradě na borovici.“ Uklonili se a mávli křidélkem. „Já se jmenuji Velký a ten co sedí kousek vedle, se jmenuje Mladší. Zde chodíme ošetřovat stromy a prozpěvovat.“

„Ó děkuji.“ Odvětila sýkorka, poznaje, že zde jde o jiné mravy, opakovala po nich úklonu a mávnutí křidélkem.

„Já jsem sýkorka modřinka, říkají mi Žlutěnka, a tohle je můj první průzkumný let po okolí. Vylíhla jsem se také vloni. Letošní líhnutí teprve bude,“ dodala, aby si nemysleli, že neví vůbec nic. Líhnutí bráškové přešli, to je dívčí záležitost.

Avšak slovní spojení „průzkumný let“ – to je fascinovalo. Ještě nikdy nebyli na žádném průzkumném letu, a to jsou daleko větší než ona.

„A povíš nám něco o tom průzkumném letu, jak a proč se dělá?“ Žlutěnka zpozorněla. Co když ji odsud vyženou? Začala odpovídat opatrně:

„Letíte, a pozorně se díváte, co kde roste, kde by mohlo být dostatek jídla a ko-lik je kde obyvatel. Tedy ptačích obyvatel.“

„Obyvatel?“ načepýřil se jeden z kosů.

„Tady bydlíme my dva!“ dodal druhý.

Záchranné stanice jsou plné ježků. Zbytečně, stačí příkrm
Záchranné stanice jsou plné ježků. Zbytečně, stačí příkrm

„Ale říkali jste, že v zahradě vedle“.

„Tady to obhospodařujeme také.“

„Jak budeme vyvádět mladé, hm, ještě předtím se tady jeden z nás nastěhuje.“

„Kosi přece nevyvádějí mladé, to kosice, a to nejste,“ zasmála se.

„My si je opatříme. A vůbec, co je ti do toho!“ načechrali se oba dva.

„No já jen, že místa je tu dost“.

„Není, my budeme mít spoustu mladých! Zaplníme celou zahradu! Už máme složené milostné písně.“

A začali se načechrávat, upravovat peří a zpívat. Pro svůj zpěv na sýkorku zapomněli. To už se obloha zabarvila od zapadajícího sluníčka. Sýkorka přelétla ještě jednu zahradu a v další se rozhodla přenocovat na smrčku. Smrček byl malý. Na nocleh však stačil. Hlavně, že byl neobydlen.

Píseň o lásce jako budíček

Ráno, sotva otevřela oči, uslyšela krásný zpěv.

„Květy voní
tak jak vloni.
Srdce své já velké mám,
srdce velké, roztoužené.
Jednou lásku snad potkám.
Tvé srdce spící,
květ vonící
jednou probudí.
Květy voní,
zvonky zvoní,
v hlavě lásku mám.“

Byl to zpěv sýkorky modřinky. Ještě nikdy jí nepřipadal zpěv sýkorky tak překrásný. Linul se zahradou a naplňoval ji celou, celičkou. Hruď se jí začala nadýmat pýchou, že mezi tak krásně zpívající ptáky patří.

Čáp Chebáček dostal silikonovou protézu.
Čáp Chebáček dostal novou silikonovou protézu. A hledá se pro něj azyl

Po chvíli poznala, že má tím zpěvem naplněný nejen celý hrudník, ale že jí tóny naplnily celé srdce. Vylétla na plot a přidala se k tónům, které k ní doléhaly. Zpívala květinám, stromům, slunci, všemu, co viděly její oči. Zpívala o krásném pocitu z písně, který slyšela, o tom, jak jí celičké srdce naplnil překrásný zpěv, o tom, jaké štěstí ji prolíná.

Vyšlo slunce. Její pestře zbarvené peří zářilo v paprscích. Žlutá skvrna jí zářila jako zlato, zelená jako smaragd.

Modráček hledí na Žlutěnku

Zpěv se z dálky stále přibližoval. Jako by až u ní přestal.

„Dobré jitro krasavice ze všech nejkrásnější! Mé jméno je Modráček. Smím tě pozvat na snídani?“
„Och,“ Žlutěnka se lekla. „Cože?“

„Snídani neboli baštu,“ opakoval Modráček.

„Pch! Teď nemám čas, poletím za tím krásným zpěvem.“

„Vždyť to jsem zpíval já,“ odpověděl Modráček a díval se jak Žlutěnka odlétá.

„No, to zrovna!“ Volala na něj usedajíc na hrušeň. Pustila se do hledání potravy.

„No teda! Ta je krásná! Akorát pro mě!“ A letěl za ní.

„Co otravuješ? Nepronásleduj mě a hleď si svého!“

„Hledím.“ Poposednul na větvičce.

„Hledíš, ale na mne. Tak nehleď a nech mne najíst!“

„Hleď, pak nehleď,“ brblal si pod zobáčkem Modráček.

„Tohle je od teď má zahrada,“ řekla rozhodně Žlutěnka.

„Jak tvá?! Já už tu bydlím a založím si tu rodinu. Hnízdo jsem si už postavil.

Všechny stromy tady na zahradě obhospodařuji já. Já, sýkorka modřinka, jménem Modráček. Nikdo to tu nebude zabírat a sbírat na stromech smí jen ten, komu to dovolím.“

„Ach!“ lekla se Žlutěnka.

„A tobě milostivě dovoluji.“ A potichu si pro sebe dodal: „Protože se mi tuze líbíš.“

Tak si Žlutěnka mohla sbírat celý den. Navečer zalétla přespat na smrček, kde spala předcházející noc.

Neotálej a poleť sem

Ráno ji opět probudil překrásný zpěv.

„Od chvíle co ten pocit znám,
lásku svou já hledám.
Vždyť potkat tě
je můj sen.
Tak neotálej
a poleť sem.“

Video: Jak to vypadá ve skutečné ptačí říši? Podívejte se na sýkorku, která si přiletěla pro dobroty v krmítku 

Zdroj: se svolením Michaely Sýkorové

Její hruď se zase napínala a její srdce se naplňovalo natolik, že se k takovému krásnému zpěvu prostě musela přidat:

„Od chvíle co ten pocit znáš,
lásku svou hledáš.
Vždyť potkat mě
byl tvůj sen.
Tak neotálej
a poleť sem.“

Pozor na tlapy a drápy!

Celý příští den sbírala Žlutěnka potravu a navečer přilétla ke smrčku k přenocování, ale co to? Kolem se špacírovalo hnědé, mourované stvoření. Ta hlava a vousy! Velké drápy! Co teď? Viděla, jak se zlobně prochází a packou odstrkuje seschlé zbytky její ranní toalety.

„Mňau, mňau, tolik nepořádku! Fuj, fuj, zahrabat, po sobě zahrabat, fuj!“

Už, už chtěla Žlutěnka sesednou na příčku plotu, když … Hup, hup, na plotě stálo to velké stvoření. To bylo tak tak! Tou velkou packou s drápy by ji jistě srazila.

Nedělalo jí žádný problém se na plotě udržet. Neuvěřitelné! Ocasem kormidlovala, nahrbila se a hup, byla na druhé straně plotu. Pomalým krokem přešla

cestu, se vztyčeným ocasem zavrtěla zadkem a mňoukla, aby všichni věděli, že kontroluje zahrady. „ Ta si tu jistě dělá, co chce!“ Žlutěnka si oddychla, když jí kočka zmizela z očí. „Kde budu dnes spát? Bylo by na smrčku bezpečno? Je nízko, kočka by jistě na něj snadno vyskočila. Leda, leda, že bych…“

„Bojíš se?“ Uslyšela za sebou Modráčka. „Ta vždy po chvíli zmizí, jen tu prochází. Ptáky honí jen z nudy. Je zajištěná, má své pány. Dostává pravidelně granule, mléko, někdy rybu. I nám nechá, jak bývá přežraná. To se divím, že na plot ještě vyskočí. Říká se jí kočka domácí,“ řekl důležitě Modráček.

Vítězem soutěže se stal Anup Shah se svou gorilou procházející se hejnem motýlů ve Středoafrické republice
Fotografie, které okouzlily svět. Gorila s motýly umí snadno zbavit stresu

„Taková,“ ukázal směrem, kudy odkráčela, „nebo jiná, vyskočí do výšky raz dva, a hnízdo…“

„Raději ani dál nic neříkej,“ přerušila jej třesoucí se Žlutěnka.

„Neboj, vždyť u mne je místa dost.“

Žlutěnka se na Modráčka podívala tentokrát varovně: „Co si o sobě vůbec myslíš?“

„No, no.. nečerti se - na stromě,“ zabručel Modráček.

„Aha, to bych mohla. Postavila bych si hnízdo vedle a budeme sousedé.“

„Sousedé?“ zeptal se zklamaně Modráček.

„Ale nevím, jak se staví. No jen trochu to vím, ale praxe žádná. Pomůžeš mi?“

„Tak jo. Já praxi mám, jedno jsem postavil,“ odvětil Modráček.

„Jen jedno?“

„A kolik myslíš, že jich potřebuji? - Tak dobrá, ráno začneme. Ráno po ranním obřadu,“ řekl Modráček rozhodně. Žlutěnka nevěděla, o jakém obřadu to mluví, ale nechtěla přiznat, že neví, co má na mysli. Nechá se překvapit.

Již bylo pozdě, tak jen dolétli na strom, kde měl Modráček hnízdo. Žlutěnka si našla příhodnou větev u malinké dutinky, kde moc nefoukalo, a spala. Modráček se uvelebil ve svém hnízdě u největší dutiny ve stromu.

Toužím s tebou letět do oblak

Sotva se první ranní paprsky dotkly lístků na stromě, ozval se z koruny stromu překrásný zpěv. Neviděla přímo na toho, kdo zpívá. Zespodu vypadal velký, peří načechrané. Po chvíli jej paprsky slunce ozařovaly ze všech stran, na hlavě měl korunku z peří, hruď se blýskala do zlatomodra. Byl to ten hlas, který ji každé ráno celičkou naplnil a rozezpíval.

„Ó!“ vzdychla Žlutěnka. Přivřela oči, otevřela zobáček a hrdlo se jí rozeznělo. Při zpěvu vnímala, jak jí bije srdce, a že zpěv je blíž, blizounko, těsně vedle ní. Najednou ucítila křidélko těsně vedle svého. Nemohla ani dýchat. Přivřela ještě více oči. Bála se, že odletí. Jen zpěv jí mohl pomoci. Tak začala zpívat ze všeho nejhlasitěji.

O Žlutěnce
Speciál Deníku: Pište pohádky

„Toužím s tebou letět do oblak
ptáčku s načechraným peřím,
vznášet se v teplém větru,
proudy se nechat unášet vysoko,
stále chci slyšet tvůj zpěv,
ten ze všech nejkrásnější.
Nechat se jím probouzet,
ráno s tebou se v kalužích šplouchat,
večer vedle tebe uléhat,
pod tvými křidélky,
tvým peřím se zahřívat,
o mladé se starat,
ptáčku s načechraným peřím,
ptáčku zlatomodrý.“

Zpěv se rozléhal po celém okolí a přidali se k němu všichni ptáci ze zahrad.

Žlutěnka otevřela oči, aby se podívala, kdo že to vedle ní sedí. Pohlédla sousedovi do očí. Blýskaly se jako dvě perličky. Modráček. Byla to pravda. ZPÍVAL TO ON. Modráček.

Zamilovala se Žlutěnka do Modráčka? Druhou kapitolu si můžete přečíst na našem webu už v sobotu!

Autor: Ludmila Sýkorová