Od letošního 4. února dvacetiletý brankář fotbalového celku nejvyšší soutěže Olomouckého krajského fotbalového svazu TJ Sokol Určice, Miroslav Nejezchleb, se v Deníku po víkendech několikrát právem objevil v sestavě kola. Své vynikající postavy, do dvou metrů mu mnoho nechybí, dokáže mezi brankovými tyčemi velmi dobře využít a jeho určický trenér Svatopluk Kovář, někdejší i prvoligový gólman, dovede jeho služby náležitě ocenit.

Miroslave, kde a kdy jste s fotbalem začínal?

V Sigmě Olomouc když mně bylo deset roků. V patnácti jsem přešel do Holice, tam jsem chytal čtyři roky a ještě jako dorostenec jsem dostal příležitost nastoupit i za B-mužstvo v krajském přeboru. V devatenácti jsem oblékl dres TJ Sokol Určice a jsem zde nadmíru spokojený. Šel jsem sem s vědomím, že zde lavičku náhradníků zahřívat nebudu. Je to tak, chytám v každém utkání. Kolektiv je zde dobrý, přijal mne do svého středu pěkně.

Jak se chytá za určickou obranou?

Nemohu mít připomínek, vždyť zejména Černý, Mikeš, Mlčoch i Ullmann jsou velmi zkušení. Jen v útoku bychom měli být produktivnější.

Začínal jste hned mezi brankovými tyčemi, nebo nejprve jako hráč v poli?

Do branky jsem se postavil hned a tak jsem v ní zůstal.

Měl jste, nebo ještě případně máte, nějaký brankářský idol?

Ani nevím (dlouho přemýšlel), idol asi ani ne, ale myslím si, že nejlepším současným brankářem je Buffon z Juventusu.

Jaké máte představy o svém dalším brankářském působení?

Zatím mám v Určicích hostování do konce sezóny 2008 – 2009 a doposud nevím, že by nemělo být prodlouženo. Někdy v budoucnu bych se samozřejmě nebránil šanci působit někde ve vyšší soutěži.

Co na vás doposud z hlediska sportovních úspěchů nejvíc zapůsobilo?

Řekl bych, že tři úspěchy, které jsem zažil ještě v žákovských kopačkách. Jako dvanáctiletý jsem byl členem družstva Sigmy, které hrálo na turnaji českých a moravských žákovských týmů v Želatovicích. Obsadili jsme tam za Spartou Praha a Zlínem třetí příčku, čtvrté bylo Brno, které jsme zdolali v boji o třetí místo na penalty.

A ty další dva?

Před sedmi lety jsme potom hráli s olomouckou Sigmou na mezinárodním halovém turnaji ve Švýcarsku při účasti dvaceti evropských celků. Turnaj se rozehrával ve čtyřech skupinách po pěti týmech, z každé skupiny postupovaly nejlepší dva. Už jsme pak nedostali ani jeden gól, ve čtvrtfinále, semifinále i finále jsme zvítězili shodnými výsledky 1:0. Pamatuji si už jen, že v semifinále nad Mnichovem 1860 a ve finále nad celkem švýcarským. Se Sigmou Olomouc jsme vyhráli před pěti roky také českou celostátní žákovskou ligu. Nejprve se hrálo v pěti skupinách, tři byly české, dvě moravské. Do finále postoupilo pět vítězů, pražské týmy Sparta, Slavia a Bohemians, z Moravy Zlín a Sigma. Hrálo se v Šardicích systémem každý s každým a porazili jsme všechny soupeře.

Rodičové vás ve fotbalovém rozletu podporovali?

Jednoznačně ano, s kopacím míčem mne v mém útlém věku seznámil otec a na hřiště mě pak přivedl také. Rodiče chtěli, abych se věnoval sportu.

Na které trenéry rád vzpomínáte?

Prvním byl v Sigmě Olomouc Jiří Zbořil, ten mně v začátcích hodně pomohl. Mým prvním brankářským trenérem byl potom v Sigmě současný gólman Hněvotína Dušan Romanovský, dále mne vedl Zdeněk Psotka, v Holici pak Tomáš Uličný. Zde v Určicích máme tréninky zásluhou Svatopluka Kováře také kvalitní, je ale škoda, že je nás někdy třeba jen osm. V řadě případů nedovoluje hráčům účast jejich zaměstnání.

A jaké je vaše současné zaměstnání?

Pracuji u soukromé firmy v Hodolanech jako obráběč kovů.

Vlastimi Kadlec