Jako hlavní trenér jste prostějovské fotbalisty vedl téměř celý soutěžní ročník 2006/07. Zkuste se za touto sezonou ohlédnout.
Byla to pro mě svým způsobem nová zkušenost, protože krajský přebor jsem dosud nikdy netrénoval. Zpočátku jsem se musel vyrovnávat s určitými těžkostmi, hlavně s poznáváním hráčů a naším vzájemným sbližováním poté, co jsem vystřídal předchozího kouče Broňu Rozsívala. Kluci k němu měli svůj vztah a můj příchod museli postupně strávit. Zvlášť když si zvykali také na odlišné tréninkové metody, přístup k přípravě i zápasům a podobně. Proto se po mém příchodu mančaftu nejdřív nedařilo, což doložila hlavně úvodní porážka 0:3 doma s Mohelnicí.

Pak už se ale tým začal zvedat, ne?
Přesně tak. Chlapci si zvykli na mě a já na ně jak po stránce fotbalové, tak i lidské. Především na vlastním hřišti jsme po celou soutěž podávali velmi kvalitní výkony a ani jednou už neprohráli, naopak většinu domácích utkání se nám povedlo vyhrát. Venku to sice bylo podstatně slabší, ale celkově jsme v KP rozhodně neudělali ostudu a za daných podmínek i komplikací dosáhli konečným šestým místem solidního výsledku.
Sezonu provázely nepříjemné potíže

Jaké komplikace jste měl na mysli?
V první řadě nízkou tréninkovou účast. Byla sice i lepší období, ale většinou absolvovalo přípravné jednotky méně než deset hráčů. Někdy dokonce přišli jen tři nebo čtyři, což už bylo skutečně extrémní. Důvody? Hlavně pracovní či studijní zaneprázdněnost, což není na úrovni krajského přeboru nic výjimečného. Já si však na to musel zvykat, přece jen jsem strávil řadu posledních let na ligové úrovni. Na druhou stranu jsem se to snažil brát pozitivně v tom smyslu, že člověk musí improvizovat a udělat kvalitní trénink i pro tak nízký počet hráčů.

Trápilo vás v 1. SK ještě něco?
Jednoznačně podmínky k fotbalu, které nejsou pro město velikosti Prostějova zdaleka odpovídající. Vždyť se nám během zimy stávalo, že v klubovém zázemí netekla voda a nešel elektrický proud, což je tak trochu ostuda a na kvalitě práce ani atmosféře v kolektivu to rozhodně nepřidá. Na vině samozřejmě byly ekonomické problémy oddílu, za nimiž stály tahanice ohledně slíbené a zpočátku neposkytnuté podpory od města. Naštěstí se nakonec všechno urovnalo, 1. SK dostal nějaké peníze a dohrál všechny soutěže, ale vinou této krize například muži přišli o několik kvalitních posil, které jsem během zimy domluvil. A bez nich jsme pak v jarní části nemohli s hodně úzkým kádrem zaútočit na přední pozice tabulky, jak jsme původně plánovali. Což byla velká škoda stejně jako nepostup dorostenců z krajského přeboru.

Vinu za existenční potíže prostějovského klubu tedy dáváte vedení města?
Nechci tu situaci nějak vyhrocovat, ale z mého pohledu bylo zřejmé, že město loni na podzim slíbilo určitou míru podpory a v zimě se pak k těmto slibům přestalo hlásit. Sice pak po složitých jednáních peníze uvolnilo, jenže ta celková částka byla podstatně nižší než jak vyplývalo z původních předpokladů. Oddíl samozřejmě nemůže spoléhat pouze na prostředky z veřejné finanční podpory a naopak musí peníze shánět i sám od sponzorů, ale tady jsou možnosti v našem regionu dost omezené. Máme tady špičkový basketbal, hokej, tenis a teď nově i volejbal, tyhle sporty spolknou většinu potenciálních obchodních partnerů. Proto je nejen z mého pohledu zřejmé, že bez výraznější pomoci města prostějovský fotbal nikdy víc nahoru nepůjde. A to by byla při tak početné mládežnické základně se dvěma stovkami talentovaných dětí škoda. Jsem přesvědčen o tom, že alespoň třetí ligu v kopané by Prostějov coby padesátitisícové město mělo mít. A pokud by do toho město víc šlo, určitě by tenhle fakt přilákal i víc sponzorů.

Strach o ligovou budoucnost neměl

Po svém nástupu do služeb 1. SK jste deklaroval, že zdejší působení berete především jako pomoc klubu z místa, kde jste se narodil a kde stále žijete.
Přesně tak. Chtěl jsem pomoct svými zkušenostmi a tím, co jsem se během své fotbalové kariéry naučil. Rozhodně to bylo lepší než sedět doma a čekat na lepší nabídky, já osobně jsem působení v krajském přeboru rozhodně nebral jako nějakou degradaci. Naopak jsem si rád vyzkoušel další stupeň v hierarchii kopané, vždyť jsem jako trenér prošel všemi soutěžemi od I. třídy výš a kromě toho se mi poštěstilo zastávat i různé funkcionářské posty. Každá taková zkušenost se hodí a pokud ji berete pozitivně, může vás v dalším životě obohatit. A pokud to pomůže i oddílu, v němž zrovna působíte, tím líp.

Nebyl jste na druhou stranu neklidný z toho, že se vám delší dobu nedaří vrátit na ligovou úroveň?
Stále jsem žil v naději a neklid či obavy mě nepronásledovaly, protože jsem během toho roku měl pořád nějaké nabídky. Hodně slibně vypadala možnost vést prvoligové kluby v Bělorusku, ať už Dinamo Minsk nebo Dinamo Brest. Tahle varianta se objevila v zimě a nakonec jsem do Minsku mohl jít i teď od léta, jenže oni mi oficiální nabídku dali až poté, co jsem podepsal jako asistent v Brně. Tam už jsme zahájili další spolupráci s Petrem Uličným, s nímž jsme společně působili v Sigmě Olomouc a za kterým jsem mohl jít v lednu do Ružomberoku. Slovenský oddíl si ale tehdy přál mít asistenta z domácího prostředí. Když to celkově shrnu, dostal jsem také několik nabídek ze druhé české ligy pro případ, že by pod stávajícími kouči přišla série neúspěchů. Sice se to ani jednou neuskutečnilo, ale zájem o svou osobu jsem průběžně registroval a strach z budoucnosti proto neměl.

Jak jste zmínil, nakonec vás angažoval brněnský 1. FC. Předpokládám, že se na návrat do nejvyšší soutěže ČR těšíte.J
To je samozřejmé. Trénovat první ligu – byť coby asistent – je skvělé a když navíc působíte v ambiciózním klubu, jsou pocity ještě lepší. Na druhou stranu Brnu se v uplynulé sezoně dost dařilo a ve vyrovnané konkurenci bude už jen zopakování pátého místo hodně složité, navíc vedení oddílu chce postup do evropských pohárů. Uvidíme, jak se podaří posílit hráčský kádr oslabený odchody tří kvalitních borců a dát mančaft dohromady. Pevně věřím, že to půjde.

Na závěr jedna otázka na tělo. Na prvoligové úrovni jste ještě nikdy nevedl mužstvo jako hlavní trenér, vždy jste pouze asistoval. Nemrzí vás to a neobáváte se, že šance dělat prvního kouče v lize už nemusí přijít?
Určitě mne to trochu mrzí, ale příliš těžkou hlavu si z toho nedělám. Za ta dlouhá léta už vím, jak to ve fotbale chodí a dokážu akceptovat, co mi trenérská kariéra přinese. Osobních ambicí se pochopitelně nevzdávám, ale to neznamená, že nebudu dělat na sto procent asistenta. Když nic neošidím a své práci dám maximum, třeba se na mě jednou usměje potřebné štěstí a místa hlavního lodivoda se dočkám. Pokud ne, dokážu se s tím vyrovnat. S čím jsem se naopak vyrovnával velmi těžko byl fakt, že mi Sigma nedala příležitost posunout se z postu asistenta na pozici prvního trenéra, když řadě jiných tuhle šanci dala. Tohle mě dodnes mrzí opravdu hodně.