Tráva byla po pas, ale hráli jsme, vzpomíná na začátky Jan Janošťák

RAZANTNÍ POSUN K LEPŠÍMU

„Je to už hodně dávno, co jsem začínal, ale když se budeme bavit o tehdejších podmínkách v zapadlejších oblastech, mám na mysli vybavenost areálů, kvalitu hrací plochy a zázemí, tak s dneškem se to vůbec nedá srovnávat, jak se všechno razantně změnilo k lepšímu,“ vrací se Jan Janošťák do svých začátků v Žulové, městečku na severozápadě okresu Jeseník.

„Tenkrát byl u nás povrch hřiště spíš hlína a navíc středem vedla kanalizace, takže jsme kolikrát přeskakovali kanály. Ale doba se naštěstí posunula dopředu, všude pomáhá přísun sponzorů či různé dotace, dříve takové finanční možnosti malé kluby moc neměly. Když to porovnám, v čem začínala naše generace a jaké možnosti mají při svých začátcích současní mladí hráči, tak nezbývá nic jiného, než jim závidět,“ říká s úsměvem bývalý fotbalista olomoucké Sigmy.

KOPAČKY I V POSTELI

Nynější mladíci si už jen těžko pochopí škvárové hřiště a dobu, kdy byl na pultech běžných obchodů k dispozici prakticky jediný druh tradičních černožlutých kopaček. Nebo také historky o tom, že kolikrát byla na vesnicích luxusem teplá voda ve sprše. A o krásně střiženém trávníku ani nemluvě.

„Vzpomínám si, že jsem jel jako žáček ke svému prvnímu zápasu do Velkých Kunětic, tak tam měli snad půl metru vysokou trávu, byla nám jako dětem skoro po pas, ale utkání jsme stejně odehráli,“ směje se Jan Janošťák.

Velký posun samozřejmě zaznamenalo i vybavení pro hráče, míče, dresy, chrániče či kopačky, které lze dnes sehnat v nejrůznějších značkách a barevných variantách.

„Když mi bylo asi osm let a moji rodiče viděli, jaký mám zápal do fotbalu, tak jsem na Vánoce dostal už lepší kožené kopačky s klasickými šroubovacími kolíky, což bylo v té době něco. Chodil jsem s nimi potom týden i spát,“ dává k dobru další ze svých fotbalových historek.

PENÍZE HÝBOU SVĚTEM (FOTBALEM)

Bezesporu velkou hybnou pákou současného českého fotbalu, která ale často nedělá dobrotu, jsou peníze. Je s podivem, že kolikrát i v amatérských klubech ve spodních patrech fotbalové pyramidy si hráči přijdou na nemalé částky. A ještě pár let zpět to byl jev naprosto běžný.

„Já jsem svůj první honorář za fotbal dostal někdy v šestnácti letech, když jsem šel hrát do Jeseníku za muže. Tenkrát se tomu vlastně říkalo něco jako startovné či diety, což hodilo za měsíc dvě až tři stovky. Něco jako profismlouvu jsem měl až ve druhé lize v Třinci,“ prozrazuje Jan Janošťák.

„V dnešní době mi však nepřijde fér a nechápu to, když například i v okresní soutěži, na tak nízké úrovni, je někdo schopný přeplácet hráče, což potom vytváří velký tlak mezi kluby a řada kluků následně jde jenom za penězi. Za nás tohle nebylo a osobně to neuznávám,“ prozrazuje zkušený matador, jenž šířil slávu českého fotbalu mimo jiné i v Malajsii a Singapuru.

MOTIVACE JE JINDE

A jak vlastně vidí současnou generaci fotbalistů v porovnání s dřívější dobou? Jaké je jejich nadšení a odhodlání či přístup, který upřímně řečeno mnohdy dost pokulhává?

„Za mého mládí byla hlavní motivace dostat se postupně nahoru. Tenkrát se ještě nedalo moc přestupovat někam do zahraničí a vrchol pro všechny znamenala nejvyšší domácí soutěž. Peníze byly až na druhém místě. U dnešních mladých kluků to je přesně opačně,“ míní Jan Janošťák.

„Dnes se nějakému hráči povede jeden rok v lize a už hned za každou cenu míří za hranice kvůli penězům. Kolikrát se potom diví, že tam pomalu ani nehraje, ale prostě mu to takto vyhovuje. Finance jsou určitě důležité, ale pokud jsem jednou fotbalista, tak bych měl mít ambice především co nejvíce hrát a ne vysedávat na lavičce, byť za slušný plat. Ale berte to opravdu jen jako můj názor. Těžko to mohu nějak soudit či změnit, dnešní generace je prostě jiná,“ konstatuje jedna z fotbalových legend Jesenicka.

COVID – METLA LIDSTVA

Stejně jako v ostatních amatérských klubech, tak i v Žulové mají nedobrovolnou pauzu vinou současné pandemie. Svůj milovaný sport poté musí oželet i Jan Janošťák. Nemůže se hrát ani trénovat.

„Jestli bych tu situaci měl popsat vlastními slovy, tak to ani nebudete moct publikovat, je to fakt katastrofa. Bohužel v tom jsme všichni a musíme věřit, že tohle všechno co nejdříve skončí,“ přeje si rychlý návratu k normálu kapitán Žulové.

„Tento stav mě však nejvíce trápí především kvůli mladým lidem, žákům, dětem, kterým stát zakázal úplně všechno. Už tak je problém dostat současnou generaci od počítačů k pravidelnému sportování a teď dostane ještě takovýto zásek. Vždyť ti současní mladí budou, co se týká pohybu, úplně ztracení,“ dodal závěrem s obavami.