Prostějovský rodák ve čtvrtek oslavil významné životní jubileum, na svět se poprvé podíval přesně před sto lety – 28. června 1912.

Dějinný tok názorně dokumentuje i pozadí jeho řemesla, dámského krejčího. Vlastním otcem vyučený mladík začal šít pro konfekci Greif a Melhuba.

Její spolumajitel Vítězslav Greif byl židovského původu, což mělo za následek příchod německého správce továrny po roce 1939. 

Přestože podnik druhou světovou válku přečkal, v roce 1948 byl začleněn pod kolos OP Prostějov. To už se Dvořák živil jako domácký krejčí.

Jeho životní láskou ale dodnes zůstala kopaná.

Jaromír Dvořák jedním z posledních žijících zakladatelů fotbalového klubu Haná Prostějov. Ten svou historii píše od roku 1931 a v minulém roce oslavoval osmdesáté výročí.

Následující povídání přináší ojedinělý exkurz do dějin fotbalu. Pamětníků nejslavnější éry SK Prostějov a jeho jediného československého titulu už totiž na světě moc nenajdete.

Jaromír Dvořák, jeden z posledních zakladatelů fotbalového klubu Haná Prostějov, olavil 100. narozeninyJaké byly vaše začátky na travnatém pažitu?
Začínal jsem v dorostu SK Prostějov. Ale v osmnácti letech přišel konec, neměl jsem kam jít hrát. Tenkrát bylo tolik hráčů, že SK měl úplně zaplněnou juniorku i záložní mužstvo. Neměl jsem naději si zahrát. Bylo nás víc, takže jsme se pak se známými a kamarády dali dohromady, a založili Hanou Prostějov.

Jak tehdy takové založení klubu probíhalo?
Nejprve jsme jako SK Haná nastoupili do soutěže, kterou organizoval Svaz tělovýchovných amatérských klubů (STAK). Až za rok jsme se přihlásili do Hanácké župy fotbalové. Tam nás přijali a od té doby hraje Haná normální soutěže. Ten název ale vznikl už v roce 1931. Pamatuji si, že za prvního předsedu jsme zvolili pana Nenála, jehož bratr hrával za SK Prostějov na pravé spojce (a vstřelil obě branky v památném finále roku 1928, ve kterém se SK Prostějov stal amatérským mistrem Československa, pozn. aut.).

Proč jste přestoupili ze svazu do jiného svazu?
Já tehdy nevěděl, co je Svaz tělovýchovných amatérských klubů. Mě zajímalo jen to, jestli budu hrát. Byl to sice v podstatě fotbalový svaz, ale pod záštitou politické strany – Národních socialistů. Jenže pak jsme si řekli: Co máme společného s politickou stranou? Tak jsme tento svaz opustili a podali přihlášku do Hanácké župy fotbalové.

Jak vůbec vzpomínáte na svá fotbalová léta?
Vzpomínám na to moc rád. Jenže bohužel toho bylo málo, přišly kritické doby. Jako první udeřila v roce 1933 světová krize a v Německu se k moci dostával Hitler. Mě navíc postihla rodinná tragédie, protože mi zemřela manželka. Po vojně jsem se oženil a za rok jsem byl vdovcem. To všechno mě utlumilo a aktivního fotbalu už jsem si neužíval. Tak jsem pracoval alespoň ve výboru.

Jakou funkci jste vykonával?
Chodil jsem s lékárničkou (směje se). Měl jsem vojenský zdravotní kurs, takže mi strčili do ruky lékárničku a běhal jsem po hřišti s ní jako doktor. Pak přišly další neklidné doby, rok 1938, schylovalo se k válce a zase jsme šli na mobilizaci. Fotbal jsem tak musel pomalu opouštět. Zůstal jsem však členem Hané, a tím jsem dodneška.

Prostějov před druhou světovou válkou platil za moravskou fotbalovou baštu. Vzpomenete si ještě na některé bývalé hráče této éry?
Vzpomenu si na jedno celé mužstvo. Evžen Veselý, který hrával na levé spojce, to byl výborný střelec. Oskar Zatloukal hrával na levém křídle, Nenál pravou spojku a Burka pravé křídlo. V záloze byli Cetkovský, Kočíř a Lánský. Obrana Šmudla, Kácal. A brankář Gereš. To bylo výborné mužstvo.

Vaše Haná Prostějov letos oslavila historický postup do I. A třídy. Co jste na to říkal?
Mám z toho radost. Ale je pravda, že už nikoho z nich neznám, s nikým neudržuji kontakt. Jejich výsledky samozřejmě sleduji pořád.

Jaromír Dvořák, jeden z posledních zakladatelů fotbalového klubu Haná Prostějov, olavil 100. narozeniny

Došourat míč do brány? Za nás ostuda

Takže fotbal stále sledujte.
Už nemůžu chodit, dívám se doma v televizi. Jenže to už není fotbal, jako se hrával, když jsem byl mladý. Kdepak. Je to velikánský rozdíl.

V čem?
Dnes se hraje spíš taková odkopávaná anebo takový hurá styl, jak tomu říkám. Před bránou stojí dvacet hráčů, ten tahá za rukáv toho a ten zase strká toho. Tohle za našich let vůbec nebylo. Na hřišti to bylo jasně vymezené, tady jste měli pět útočníků, tady tři záložníky a tady dva obránce (rukou kreslí obrys hřiště a ukazuje jednotlivé řady, pozn. aut.). A neexistovalo, že by záložníci stříleli, to nebyla jejich práce. Ti měli dávat přihrávky útočníkům a ne, aby se cpali k bráně. Dnes to tak bohužel je a nerozeznáte, jestli je hráč útočník, záložník nebo obránce. Všichni stojí před bránou.

Je něco, co vám skutečně vadí na dnešním fotbale?
Nemůžu se smířit s tím, že když takhle před bránou stojí patnáct nebo dvacet hráčů a jeden z nich míč došourá do branky. Doslova došourá, ne dokopne (zdůrazňuje, pozn. aut.), tak ho hned oslavují jako velkého střelce. No, je tohle střelec? On ještě roztáhne ruce a pojďte všichni skákat na mě, já jsem střelec. To by byla za našich dob ostuda.

Na závěr nesmí chybět obligátní otázka. Dožil jste se sta let, jste ve výborné kondici, jaký je váš recept na takovou dlouhověkost?
Hlavně pohyb. Celý život jsem nekouřil a nepil, zato jsem sportoval. Ať už to byl fotbal, bruslení nebo plavání. Taky musí člověk umět žít skromně, žádné přejídání. Tohle je nejlepší recept.