Nedávno vám bylo 60 let. Jak se cítíte, chodíte si pořád kopnout za starou gardu?

Je fajn, že zdraví ještě drží a můžu za ni pořád nastupovat. Když se mě někdo zeptá, jestli ještě hraji, tak říkám, že už jen chodím (úsměv). S Laďou Kučerňákem tam zůstáváme nejstarší. V našem věku už toho moc nenaběháme a více času prosedíme na lavičce. Naštěstí tam máme mladší kluky jako Michala Ordoše nebo Tomáše Janotku. Je to spíš o partě, jsem rád, že se sejdeme, zahrajeme si a vidím kluky.

Na koho se nejvíce těšíte?

Všichni jsou super. Je tam strašná legrace. Nejvíce se těším, když jednou za čas přijede Honza Maroši z Brna, protože ten mi je nejblíž, vyrůstali jsme spolu v dorostu. Jinak nechci jmenovat, protože bych nerad někoho vynechal. Ale vždy se zasmějeme a zavzpomínáme.

Jak reagují lidé, když dorazíte někam na vesnici k exhibičnímu zápasu?

Většinou jsou zvědaví, jak se k tomu kdo umí ještě postavit. Někdy tam jsou mladí, kteří si nás nemůžou pamatovat, tak jsme občas překvapení, že nás poznávají. Ale když tam jezdí takové osobnosti, jako je Radek Drulák, tak se s ním každý fotí. Podobně to je s Pavlem Hapalem či Radkem Látalem. To jsou největší osobnosti olomouckého fotbalu. Je příjemné a krásné, když takhle spolu vyrazíme. Lidé to ocení a pro nás je to zpestření. K tomu ještě hráváme pravidelně na Štědrý den a na Silvestra.

Jak vzpomínáte na profesionální kariéru?

Jenom v nejlepším. Jsem obyčejný kluk z dědiny, takový příroďák. Dokázal jsem ve fotbale to, o čem jsem ani nesnil. Mohl jsem dvakrát přestoupit do Sparty či Slavie, ale nikdy jsem se na to necítil. Vždyť já bych v metru zabloudil. Navíc jsem jim nikdy nefandil, byl jsem vždycky Zbrojovák. A také jsem se v Sigmě cítil výborně, takže jsem neměl důvod odcházet.

Přesto jste potom odešel do Německa.

Naskytla se možnost na sklonku kariéry, tak jsem ji využil. S Oldou Machalou jsme odcházeli v roce 1991, už jsme byli v pokročilém věku, bylo nám 28. Dnes mají hráči obrovskou výhodu, že můžou ven v mladším věku, je ohromná osvěta. My jsme přišli do velkého profi fotbalu a bylo to něco fantastického - stadiony, vyprodaný každý zápas. To se nedá popsat, musí se to zažít.

Jak jste to měl s jazykem?

Hodně nám pomohl Franta Straka, který do Rostocku přestoupil s námi. Já jsem uměl základy. Pak jsem se pomalu učil a za půl roku jsem byl docela v pohodě.

Co byste ze své kariéry vyzdvihl?

Největší úspěch každého fotbalisty i sportovce je hrát za nároďák, což se mi podařilo. Toho si nesmírně vážím. Měl jsem možnost nastupovat s hráči světového kalibru. Tehdy byla obrovská kvalita – Knoflíček, Skuhravý, Daněk, Drulák, Moravčík, Laco Pecko. Bylo několik hráčů kteří dali dvacet a víc gólů za sezonu, takže to pro mě byla čest. Proto jsem rád za těch mých pět startů a že jsem mohl stát při hymně na hřišti a zazpívat si.

A něco z klubové úrovně?

To mám druhý neskutečný zážitek, kterým byla výhra nad Barcelonou. Ta měla tehdy neskutečný tým a vyhrála celý PMEZ – chytal za ni Zubizarreta, hráli Koeman, Guardiola, Stoičkov. U nich jsme sice prohráli 0:3 a byl to kolotoč zadarmo, ale doma jsme je porazili 1:0, čímž se moc hráčů chlubit nemůže.

Máte také „půltitul“ s Vítkovicemi.

Tam jsem odehrál pár zápasů, ale v zimě jsem odešel do Zlína, protože jsem byl mladý a hloupý. Ale je krásné, že mi vždycky volají a zvou mě na výročí.

Vy jste potom ani nedostal medaili, nemrzí zpětně ten odchod?

Postavil jsem se tomu. Byla to chyba a mrzí mě, že jsem mohl zůstat, ale takový je fotbalový život. Udělal jsem v mládí chyby, za které jsem pykal. Ale na druhou stranu jsem pak vstal ve Zlíně z mrtvých, dal se dohromady a odešel do Olomouce. Potom už kariéra šla, takže to bylo ku prospěchu. Člověk udělal chyby, ale vzpomíná spíše na to pozitivní. Já ničeho nelituji.

V Česku jste si také zahrál nižší soutěže. Nějaký čas jste strávil v Olšanech, jak na to vzpomínáte?

Byla tam výborná parta a vynikající lidé. Hrál jsem tam s Pepou Muchou a myslím, že jsme postoupili z poslední třídy. Tehdy nás tam přitáhl Tomáš Hrdlovič. Celkově na to vzpomínám rád, protože jsem z dědiny a rád se na vesnice vracím.

Byla tam také poslední štace v Hodolanech.

Šel jsem už níž a níž, na těle to cítíte. V Hodolanech jsem končil. Pomáhal jsem to tam Martinu Čechovskému zakládat a bylo to famózní. Postoupilo se a on už to teď jen posouvá výš a výš. Když jsem asi v 54 letech končil, tak jsem cítil, že ta moje chůze už na to opravdu nestačí. Byla to krásná tečka za kariérou, za kterou vděčím své rodině, která mě celou dobu podporovala.

Zajdete se někdy podívat na nižší soutěže nebo na týmy, kde jste hrával.

Moc času nemám a občas mi to chybí. Ale celý víkend jsem na jiných fotbalech. Je super, že v Hodolanech hraje Mara Heinz a přinese tam fotbalovou kulturu. Pro diváky musí být zážitek, když jej tam vidí. Je dobře, že tihle kluci ještě rozdávají na vesnicích radost. Mrzí mě ale, že dědiny už dnes nemají tolik fotbalistů. Je smutné, když přijdete na vesnici a není tam fotbal. Nedokážu si představit, co tam lidi dělají. Nemůžou si jít o víkendu zanadávat, dát si párek, zatleskat. Jsem rád, že to stále funguje tam, kde jsem byl.

Po kariéře jste se po nějaké době vrhl na trenérskou dráhu.

Nejprve jsme se stal živnostníkem. Nikdy jsem nechtěl trénovat, protože jsem viděl kluky, pod jakým jsou tlakem. Pak se ale naskytla možnost trénovat Mohelnici při práci, tak jsem to vzal. Byla tam dobrá spolupráce s Davidem Crhou, což byl člověk fotbalu oddaný, dělal pro něj maximum a také jsme to dotáhli z ničeho do třetí ligy. Rád na to vzpomínám

Byl jste také v Holici.

To bych moc nechtěl rozvádět. Nebyla tam taková pohoda. Nepanovala tam souhra funkcionářů, trenérů a hráčů, jako tomu bylo v Mohelnici. V Holici rád vzpomínám na vyřazení Zbrojovky z poháru, ale potom přišly přehnané ambice vedení. Mysleli si, že pojedeme, ale realita byla jiná. Nakonec jsem skončil a jestli se nepletu, tak se ten rok spadlo a potvrdilo se, že atmosféra nebyla dobrá. Je to škoda holického fotbalu, že jsou tam, kde jsou a myslím, že to půjde níž a níž.

Také v Mohelnici se nyní hraje až krajský přebor.

David Crha měl zdravotní problémy a musel skončit. Je to o vedení, on to měl pevně v rukách, fungoval tam trojúhelník - tým, vedení, trenér. Skončil a podívejte se, kde jsou. Je to škoda.

Potom jste začal trénovat mládež na Sigmě, jak jste se k tomu dostal?

Musel jsem skončit s podnikáním kvůli nové vyhlášce. Byla to škoda, protože jsem byl z oboru a bavilo mě to. Dělal jsem na Sigmě skill trenéra útočníků a spolupráce byla famózní. Pak jsem šel za Laďou Minářem a Gustou Chromým, jestli pro mě něco nemají. Čtyři roky jsem dělal trenéra osmnáctky a teď jsem se prvním rokem přesunul do pozice skauta v nově založeném skautském oddělení.

Co je náplní vaší práce?

Je potřeba hráče sledovat a mít přehled. Mám na starosti slovenskou první a naši druhou ligu. Musím si najít a vytipovat hráče, shánět o nich informace a potom je sledovat. Nebo dostanu úkol, že trenéři chtějí nějakého hráče vidět, tak tam jedu nebo třeba sháníme stopera, tak hledám a podobně. Teď v zimě mi vyšel čas, tak jsem se věnoval i mládeži, kde ji dělají dobře. Zajímaví kluci vylézají třeba ze Šumperka či Kuřimi. V Šumperku je mládež nadstandardní, ale i v dalších městech z regionu pracují s mládeží dobře, ať jsou Hranice, nebo třeba Přerov.

Čím si vysvětlujete, že zrovna Šumperk je s mládeží tak úspěšný?

Mládežnický fotbal je hrozná dřina a hráčská kvalita ubývá. Dneska je opravdu složité najít elitního hráče. V Šumperku je výhoda, že tam působí Peťa Strnad a má obrovský přehled o celém regionu. Hledá kluky ve všech dědinách. Schází se tam takoví příroďáci a on je tvaruje, dělá z nich fotbalisty, kteří jsou konkurenceschopní v Sigmě. Nevím, jak to dělají jinde. Vím, že on to tak dělá. Shání hráče, kde se dá, proto má úspěchy. Je to člověk na správném místě, umí to dělat a věnuje tomu sobotu, neděli. Celkově je to o přístupu lidí a klubů. Některé se totiž brání tomu, aby šel kluk nahoru, protože mají hráčů málo.

Určitě je rozdíl sledovat mládež a dospělé. Čím vás jednotliví hráči musí zaujmout?

Je to obrovský rozdíl, ale hráč vás musí zaujmout hned. Klíčová je rychlost, práce s míčem, agresivita. Ale o hráčích si musíte zjistit i další věci: co dělá, když má volno, jak se chová v tréninku. Prostě musíte mít co nejvíce informací. Celkově ho pak musíte vidět několikrát, abyste mohl začít uvažovat, že by pro vás mohl být dobrý. I když je to super fotbalista, tak můžou odradit věci okolo. Víte, zažil jsem spoustu fotbalistů, kteří byli v dorostu bombarďáci a skončili v přeborech. Pak říkali, jo, já jsem mohl… Je to o odříkání a do ligy se dostanou jen ti, kteří opravdu chtějí a mají k fotbalu vztah.

Trenéřina už vás tedy neláká?

Každý si myslí, že to je sranda, ale není. Jde to dopředu, mladí trenéři jdou dopředu. Je to o studiu a školeních. S přibývajícím věkem vás to unavuje víc psychicky i fyzicky. Já ještě pořád dělám dovednostního trenéra útočníků od šestnáctky po béčko v Sigmě. K mládeži bych se vrátil, tam je práce krásná, kluci jsou tvární, vidíte u nich posuny a chtějí trénovat. To je diametrální rozdíl oproti nižším soutěžím. U těch jsem rozhodnutý, že bych se k trenérství nevrátil. Celkově jsem si ale našel novou parketu a skauting mě pohltil.

Co jako skaut říkáte na hráče z Afriky?

Jsou jiní naturalem. V Sigmě máme tři a typologicky jsou jiní, jiní na míči, jiná kultura. Je vždy dobré, když je v týmu někdo odlišný, ale je těžké najít někoho, kdo bude nadstandardní a dokáže se sžít se zdejším prostředím.

Lákalo by vás vydat se na tento kontinent hledat nové hvězdy?

Chodí mi od manažerů hodně videí, ale z nich toho příliš nepoznáte. Nejlepší je tam být osobně, ale máme omezený budget. Samozřejmě je to krásná představa, hraje se tam úplně jiný fotbal, je to jiný svět. Ale musel byste tam být minimálně dva měsíce, abyste někoho našel a potom ještě musíte mít odvahu dát na něj prst a říct, že bude dobrý.

To jste udělal u Denise Kramáře, kterého vzala Sigma z Opavy.

Sledoval jsem ho a zaujal mě hned. Je to hrozně pracovitý kluk, který má výborný charakter a postavenou hlavu. Vše má před sebou a jsem přesvědčený, že to je do budoucna ligový hráč. Když jsem si zjišťoval pro a proti, vyšlo mi, že jej tady potřebujeme. Sám vnímá, za což jsem rád, že je v Olomouci obrovská kvalita a je to skok.

V tréninku jste měl také Romana Mokrovicse, který přestoupil do Sparty. Prosadí se?

Byl to technicky nejlepší útočník, kterého jsem v Sigmě trénoval. Uměl se postavit k míči, vystřelit pravou i levou, měl jemnou techniku. Tlak ve Spartě je ale úplně jiný než tady. Je otázka, jak to zvládne v hlavě. V nohách to má. Rozhodují ale i jiné faktory, nejen výkonnostní.

Řekl bych, že i progres u Tomáše Zlatohlávka není takový, jak se očekávalo.

V minulosti byli hráči, kteří přišli z dorostu a z voleje hráli. A nejen, že hráli, ale byli tahouny jako například Hapal nebo Látal. Je to individuální a někomu to trvá déle. Zlaťas má v tréninku obrovskou kvalitu, ale liga je těžká a není jednoduché se tam dostat, podávat stabilní výkony a jít nahoru. Ne každý to zvládne v krátkém časovém horizontu.

Jak se změnily nároky na útočníka od dob vaší kariéry?

Když jsem hrál, tak jsme věděli, že tady máme Radka Druláka, že nám dvacet gólů za sezonu dá. To byla    jistota. Stejně tak u Daňka, Skuhravého. To byli útočníci, kteří dávali dvacet gólů za sezonu jak na běžícím pásu a když je nedali, tak se všichni divili. Dříve byli ti kluci zabijáci odmala. Narodili se s tím, nikdo je to nemusel učit a potvrzovali to v lize . Ale dnes dá útočník pět gólů a má šest nabídek. Je to tím, že fotbal je jinde. Přešel více do dynamiky, rychlosti, agresivity a je něco fantastického sledovat zápasy velkých týmů.

Dá se podle vás najít zajímavý fotbalista pro profesionální týmy i v nižších soutěžích od krajského přeboru níž?

I na dědinách jsou přírodní typy, neotesaní kluci, kteří mají agresivitu, sílu, rychlost a nemůžou se projevit tak fotbalově. Je to těžší, ale věřím, že pár by se jich najít dalo. Mám spoustu kamarádů, kteří mi volají, ať se k nim přijedu podívat na nějakého hráče. Občas jsem zklamaný, ale věřím v to. U těchto kluků je důležitá rychlá práce s míčem.

Hodně se říká, že nižší soutěže šly kvalitou dolů, jaký je váš názor?

Všichni nadávají, že každá úroveň jde dolů. Ale úroveň je taková, jací jsou hráči. Musíme si uvědomit, že za nás se hrálo jiným stylem, byli jiní fotbalisté, jiné osobnosti. Hleděl jsem, co byli za hráče Honza Berger    nebo Láďa Vízek. Teď je ale prostě fotbal jiný, vyvíjí se, je rychlejší agresivnější a nejen na vyšší úrovni, ale také nižší soutěže jsou takové. Už to není o tom, že se pokocháte individuálními akcemi, kličkami, obcházením a podobně. Musíte si z toho vzít něco úplně jiného.

Fotogalerie: Roman Sedláček

Je to tedy tím, že dnes je ve fotbale větší důraz na fyzické výkony, presink a podobně?

My jsme také za Brücknera hráli presink a agresivně. Dneska kluci bohužel neumí to, co uměli Honza Maroši nebo Radek Drulák. Ale zase umí jiné věci, které musí divák ocenit. Na hráče jsou jiné nároky a je jiné pojetí hry.

Je podle vás dobré dávat talentovaného šestnáctiletého kluka například do krajského přeboru, aby se otrkal v mužském fotbale?

Je to hrozně individuální. Některému tím pomůžete, jiného zabijete. Je důležité, jak to má nastavené v hlavě. Nemůžete říct, že dva mladé dám do krajského přeboru a oba budou stejně výkonnostně nahoře. Jeden se třeba zastaví, protože mu tam nějaký starší hráč vynadá, něco mu řekne a on se urazí. Jiný to může vzít jedním uchem tam, jedním ven.

Ještě se musím zeptat na návštěvnost, která je u áčka Sigmy nízká.

Strašně mě to mrzí. Když jsem šel do Olomouce, tak všechny zápasy byly plné. Teď to upadá. Mrzí mě vystupování některých bývalých funkcionářů, kteří hledají nějaké sci-fi, špiní olomoucký fotbal, hledají jobovky, kde by to mohli shodit a to je jeden z důvodů, proč tady na to lidi zanevřeli. Nevím, proč to mají zapotřebí. To by se mělo zlepšit. Já jsem v poslední době navštívil nespočet zápasů druhé ligy nebo slovenské první. A kdyby Sigma hrála fotbal, jaký vidím tam nebo třeba ve Zlíně, tak by tady nechodil nikdo. Pořád se tady hraje kvalitní fotbal a kdo řekne, že stojí za prd, tak lže.