Tykáme si už dlouhá léta. Narodil se 11. dubna 1942 v Prostějově.

Jirko, tvůj otec, Karel Nenál, byl vynikajícím fotbalistou, takže jak se říká, jablko nepadlo daleko od stromu…
Táta byl členem mužstva SK Prostějov, které se stalo v roce 1928 amatérským mistrem Československa. Finále hrál SK Prostějov se SK Kladno v Kročehlavech u Kladna, Prostějov zvítězil 2:0 a otec dal oba góly! Následně se už staly naše tehdejší nejlepší celky profesionálními, táta pak působil půl roku v pražské Spartě, potom čtyři roky ve francouzském FC Renne, potom na Ukrajině a na Slovensku. Po návratu do Prostějova se věnoval trenérské činnosti. Přivedl prostějovský Tatran, pokračovele SK Prostějov, z divize do druhé ligy.

Takže fotbal byl zřejmě tvým prvním sportem, kterému jsi propadl také.
V deseti letech jsem se stal členem žákovského týmu prostějovského Tatranu. Po mém přechodu do dorostu jsme hráli dorosteneckou ligu pod vedením trenéra Klusala. Po něm nás vedl Vlastimil Zeman.

Vystudoval jsi gymnázium.
Po maturitě jsem přešel v osmnácti letech do Rudé hvězdy Brno, s trenérem Sezemským jsme hráli také dorosteneckou ligu, v juniorce RH Brno nás vedl trenér Zdeněk Hajský, Prostějovák. V Brně jsem vystudoval ještě Střední průmyslovou školu strojnickou.

Tvůj přechod do mužstva RH Brno byl významný.
Pod trenérem Krčilem jsem hrál ligové utkání se Slovanem v Bratislavě, to proti brankáři Schroifovi, Popluhárovi, Obertovi i dalším slovenským fotbalovým velikánům.

Ani tebe neminula vojna.
Narukoval jsem do Brna, Rudé hvězdy byly ale zrušeny a tak jsem hrál za brněnskou Zbrojovku a následně divizi ve Vlašimi pod trenérem Ženíškem.

Po vojně návrat do Prostějova?
Ano, ale byl jsem hráčem Zbrojovky a tak jsem musel nastoupit ještě k sedmi druholigovým zápasům v brněnském dresu. Od 1. ledna 1964 jsem už byl hráčem Prostějova pod trenéry Zemanem i Opravilem. Hrál jsem opět s Ivanem Riedlem, se kterým jsem oblékal už prostějovský žákovský i dorostenecký dres, dále s brankářem Strážnickým, Sivoněm, Kameníkem Václavíčkem i dalšími.
S Rostislavem Václavíčkem jste později tvořili nezapomenutelnou záložní dvojici.

Rosťa byl vynikající, vybojoval vždy řadu míčů, následně si ho vyhlédla brněnská Zbrojovka a byl pak členem olympijského týmu naší republiky, který vybojoval v roce 1980 na OH v Moskvě po finálovém vítězství 1:0 nad tehdejší NDR zlaté medaile.

Jenže ty jsi nakrátko z Prostějova odešel ještě jednou.
V roce 1966 do pražských Bohemians, ale pouze nakrátko. Chtěl mě tam trenér Rubáš, přítel mého otce. V zelenobílém dresu jsem odehrál Zimní pohár Tatry Smíchov, Kladnu jsem dal gól. Jako jeden z mála v mé kariéře, hlavou. Fotbalová technika byla mojí silnější stránkou, rychlost už méně. Následoval můj návrat do Prostějova.

A tvůj další fotbalový život?
Do 35 roků jsem hrál ještě za Prostějov, potom do 44 roků za Pivín a do 68 roků za pivínské staré pány.

Nechyběla ani trenérská činnost.
Od roku 1978 jsem dělal trenérovi Karlu Brücknerovi u celku prostějovských Železáren asistenta, postoupili jsme z druhé ligy do první národní.

Zelené trávníky jsi pak zaměnil definitivně za zelené stoly…
Kulečník, to byla moje další láska. Už ve svých čtyřiceti letech jsem se stal členem TJ Kulečník Prostějov. Společně se spoluhráči Martinem Dostálem a Zdeňkem Galíčkem jsme vybojovali v roce 2006 titul mistrů naší republiky. Na republikových mistrovstvích jednotlivců jsem byl pětkrát první, asi dvanáctkrát jsem vyhrál jihomoravské, později středomoravské tituly.

Funkcionářské povinnosti tě neminuly ani v rodině kulečníkářů.
Osmadvacet roků jsem byl předsedou TJ Kulečník Prostějov, současně sportovním referentem. Stále se okolo zelených stolů s tágem v rukou pohybuji, i nadále pomáhám v našich extraligových utkáních…

Autor: Vlastimil Kadlec