Hráč i trenér olomoucké Sigmy v sedmdesátých a osmdesátých letech, rodák z obce Biskupice na Zlínsku už před tím stihl angažmá u československé reprezentace a teď na začátku května se mu dostalo významného ocenění. Za celoživotní přínos rozvoji fotbalu obdržel cenu Dr. Václava Jíry.

„Nebývá zvykem, že by byl oceněn trenér, který je tak dlouho v zahraničí. Vážím si toho,“ říká Máčala, který při procházce bohatou kariérou zavzpomínal na úspěchy i křivdy.

Na to, jak se potkal s José Mourinhem a dalšími osobnostmi světového fotbalu. Jak v Rijádu pro legendárního Zagalla sháněl dres Radka Bejbla. Jak jeho Saúdskou Arábii v dešti utancoval Brazilec Ronaldinho. Jaké to bylo vést federální národní tým v době dělení státu. A jak už jako hráč věděl, že se stane trenérem.

Co pro vás znamená ocenění za celoživotní přínos rozvoji fotbalu. Zní to ohromně.
Té ceny si samozřejmě nesmírně vážím. Nebývalá zvykem, že by byl oceněn trenér, který je tak dlouho v zahraničí jako v mém případě. Jsem rád, že si na mě na fotbalovém svazu, ale třeba i v médiích vzpomněli.

Doktora Václava Jíru, po kterém se cena jmenuje jste znal osobně a ještě jste spolu leccos prožili, že?
S doktorem Jírou jsem měl to štěstí pracovat dva roky, když jsem byl u naší reprezentace. Byl to inteligentní vzdělaný člověk, respektovaný nejen u nás, ale i v Evropě a ve světě. Ve fotbale prošel vším, což bylo znát. Byl hráčem, trenérem a posléze i úspěšným funkcionářem. Koneckonců byl místopředsedou UEFA a předsedou technické komise FIFA, to mluví za hodně. Byl to uznávaný člověk a velký diplomat. Snad jen jedinkrát jsem ho zažil doopravdy rozčileného.

Jen povídejte…
Když švýcarský rozhodčí ve Španělsku v kvalifikaci mistrovství Evropy odpískal penaltu proti nám za faul metr před vápnem. To na něj tenkrát vlétl neuvěřitelným způsobem. Ale jinak mi vždycky říkal, že o tyto věci se vůbec nemám jako trenér starat a měl pravdu, že je to otázka pro jiné lidi.

Kvalifikaci na Euro 1992, vzpomínáte při bilančních rozhovorech o své dlouhé kariéře často. Pořád cítíte křivdu?
Dodneška to nemůžu to strávit, to nezapírám. V kvalifikaci jsme po mém soudu hráli dobře, i když pro reprezentaci to byla krátce po revoluci docela složitá doba. Taky jsme měli těžkou skupinu se Španělskem a Francií, ze které postupoval jenom jeden (na ME tehdy hrálo jen 8 mužstev – pozn. red.). Kromě toho zápasu ve Španělsku, kde nás sudí poškodil, předvedl další „výborný“ výkon Angličan Courtney v Paříži, kde nám neuznal regulérní gól. Byl to jeho poslední zápas v kariéře. Bod z Francie by měl cenu zlata.

Odvaha postavit v repre talenty

Československý tým jste tenkrát přebral po úspěšném MS 1990. V čem jste to pak měl složité?
Čtvrtfinále mistrovství světa v Itálii byl bezesporu úspěch. Vyřadili nás mistři světa Němci, ještě rozhodla penalta. Po mistrovství ale nastala definitivně nová doba a přišel doslova úprk hráčů do zahraničí. Všichni chtěli ven. Kdo ještě neměl angažmá v zahraničí, tak byl nervózní. Ti, kteří venku byli, tak si zase zvykali na nové podmínky. Někdo hrál, jiný zase ne. Když měl jet na reprezentaci, přemýšlel, jestli to neohrozí jeho pozici v klubu. Nebylo možné sejít se i mimo oficiální termíny, jako když téměř všichni hráči hráli u nás. Na některé akce jsme tedy nemohli mít všechny hráče z áčka. Důležitý faktor bylo i blížící se dělení republiky.

Počítalo se, jestli je v týmu stejný počet Čechů a Slováků?
My, jako trenéři, jsme nepočítali nic. A ani hráči. Ovšem vkládala se do toho média, společnost tak tehdy byla nastavená. Pomalinku docházelo k výměně generací. Zkrátka to byla nová situace pro všechny.

Je fakt, že pod vámi v národním týmu debutovala řada hráčů, kteří pak udělali veliké kariéry.
Ano, dostali příležitost mladí a talentovaní. V některých zápasech už nastoupili Kouba, Vencel, Novotný, Siegl, Kukleta, Kuka… Vzpomínám, že ten dal pode mnou první gól ve Finsku. Nebo Pavel Hapal, Radek Látal, Maroši a Kotůlek tady z Olomouce. Pozor! Nedělám si zásluhu na tom, že bych je vychoval. To vůbec. To se podařilo v jejich klubech. Ale našel jsem odvahu je nominovat a dát jim šanci. A klidně i proti Brazílii. Proti špičkovému mužstvu to zvládli velmi dobře. Lidé často nemají trpělivost, vím to. Ale čas nám dal za pravdu. Jen se podívejme, kam se později výkonnostně dostali.

Následující kvalifikace, poslední československá, na MS 1994 do Ameriky se přesto nepovedla. Skončil jste už v polovině.
První kvalifikace byla dobrá, ve druhé jsme ale špatně začali. Rozhodující byl možná už první zápas doma s Belgií, který jsme prohráli 1:2. V průběhu kvalifikace jsme drželi naději na postup, ale vše zkomplikovala remíza na Kypru. Vidina postupu se zhoršila, ale pořád byla. Tak jsem se obrátil na Václava Ježka.

Počkejte. Sám jste se vzdal reprezentačního křesla a ještě za sebe hledal náhradu?
Byl to zkušený trenér, který byl na MS v Itálii a znal to mužstvo dokonale. Seděli jsme spolu na Strahově a dlouho rozebírali situaci. Nakonec jsme se dohodli, a kvalifikaci dokončil. Bohužel to nevyšlo.

Tehdy se tím vlastně uzavřela vaše domácí kariéra, což ale nikdo netušil. Ani vás by to nenapadlo, když jste vyrážel do Kuvajtu, že?
No to tedy vůbec. Jel jsem se tam původně jen podívat.

Povedený vstup do arabského světa

Jak jste se k exotické štaci dostal?
Víte co. Každý trenér, když v nějaké etapě kariéry zůstane na volné noze a chvíli nic nedělá, pak už zvažuje každou nabídku. Ke mně se dostala ta z Kuvajtu od klubu Kazma. Tak jsem se jel podívat.

Co jste tam našel?
Prošel jsem si celý areál, uprostřed trénovalo mužstvo. Žádný cizinec. Chvilku jsem přemýšlel a pak se rozhodl, že to tedy zkusím. Dostal jsem smlouvu na jeden rok. Během něho jsme vyhráli ligu, emírův pohár, pohár předsedy vlády a klubový Gulf Cup, který hrají mistři zemí z Perského zálivu. Dostal smlouvu na další dva roky. A už to jelo.

Rychle jste přesedlal k reprezentaci.
Vedl jsem klub i národní mužstvo současně. Ale tam jsou možné různé věci. Slovák Karol Borhy v minulosti trénoval v Kuvajtu současně dva klubové mančafty (směje se). U reprezentace byl tenkrát věhlasný trenér Valerij Lobanovskij. Jeho tréninky jsem hodně sledoval. On už tehdy řekl, že budoucnost fotbalu bude patřit tomu, kdo vydrží hrát presink. A tak se to snažil dostat do hráčů. Nicméně měl tam nějaké problémy, neuspěl na na Gulf cupu v Emirátech. Nakonec to dopadlo tak, že jsem ještě vedle klubu Kazma dostal i reprezentaci. No a vyhráli jsme Gulf Cup reprezentačních mužstev v roce 1996.

To byl tedy povedený vstup do arabského světa…
Přišla šílená oslava, když se nám to podařilo vyhrát. Neskutečná. Bylo krátce po konfliktu v zálivu a pro Kuvajťany to znamenalo strašně moc. Konečně měli důvod se radovat díky fotbalu. Pak se to podařilo vyhrát ještě podruhé v roce 1998, to bylo taky velkolepé.

Mezi tím jste si ale odskočil do Spojených arabských emirátů. Ke své třetí reprezentaci…
Do Emirátů se mi vůbec nechtělo. Na kempu v Abu Dhabí bylo pětadvacet hráčů, o kterých jsem měl málo informací. Měli hrát Pohár konfederací FIFA v Saúdské Arábii, kde byli i Češi. Říkal jsem si, jak tam můžeme takhle jet, vždyť to bude hrozná ostuda. Nakonec jsme skončili předposlední. Ale Saúdská jako pořadatel byla poslední až za námi, takže relativní spokojenost. Hned jsem se ale vracel zpátky do Kuvajtu, kde nás čekaly v Thajsku Asijské hry, na nich jsme až ve finále prohráli s Íránem.

Úspěch i přes Ronaldinhův hattrick

Zanedlouho už jste seděl na lavičce Saúdské Arábie sám…
V roce 1998 po konci v Kuvajtu jsem se vrátil domů, ale hned snad za deset dní se ozvali ze Saúdské Arábie. „Potřebujeme trenéra pro Konfederační pohár v Mexiku.“ Tak jsem šel do toho. V Saúdské Arábii fotbal milují. Jsou tam velké a plné stadiony. Rivalita mezi Džiddou a Riyadem, fotbal měl skutečně nejlepší podmínky. Emiráty a Katar se přidaly až postupně. Jen se jim v poslední době nedaří vychovat podobně úspěšnou generaci jako v minulosti. Možná je to tím, že je tam příliš mnoho cizinců. Přípravu na ten turnaj jsme měli v Americe, v horách, nedaleko v Los Angeles, abychom se připravili na nadmořskou výšku v Mexiku.

A na turnaji jste udělali úspěch.
Hlavně jsme ve skupině porazili 5:1 Egypt. To byla hrůza! Protože Egypt, mel mezi arabskými zememi výborné jméno. Vyhráli v Africe, co mohli. Na hřišti to byl divoký zápas, tvrdý se strkanicemi. Pro nás velká výhra a postup do semifinále.

Kde jste však dostali osmičku od Brazilců.
To je taky trochu kuriozita, ale to už všichni určitě četli. První poločas byl dobrý. Z 0:2 jsme vyrovnali na 2:2, poločas byl 4:2. Pak ale začal liják a nikdo z těch našich hráčů si nevzal kolíkové kopačky. Ostuda, nebyli v tom ale vůbec zvyklí hrát. Ronaldinho tam udělal své parádičky a tanečky, no a prohráli jsme 8:2. On sám nám dal 3 góly. Nakonec jsme skončili čtvrtí, protože jsme prohráli ještě s Amerikou. I tak to byl ale úspěch.

Pátým reprezentačním týmem, který jste vedl, byl Omán.
V Ománu byli bezvadní lidé. Skromnější, pracovitější. To platilo i pro hráče. Omán oproti ostatním zemím v oblasti není zase bůhvíjak bohatý, tak je to asi tím. Fotbal byl na amatérské úrovni a bylo nutné pustit se přestavby. Do mužstva se dostali hráči olympijského věku. S mužstvem jsme odehráli asi 70 přátelských zápasů. Pak už bylo jednoduché přeskočit z toho olympijského týmu do áčka. Hráli jsme o postup na olympijské hry a nakonec místo nás jedním jediným gólem postoupil Irák. Zase škoda. Ale to mužstvo jsem měl hodně rád. Hrálo spolu asi šest roků a bylo opravdu výborné.

Zastávky těsně pod vrcholem vás začaly pronásledovat.
Dvakrát jsme byli ve finále Gulf Cupu, obojí jsme prohráli a blbě. Ale i tak byla obrovská spokojenost. Oni byli s Jemenem dlouho ve spodní části žebříčku a najednou to takhle vyletělo nahoru. Po mě pak přišel Francouz Claude De Roy a doma s tím samým týmem vyhrál Gulf Cup. Měl jsem z nich radost. Když jsem přišel, tak jsme neměli nikoho v zahraničí, a když jsem odcházel, tak ani jeden už nebyl doma. Nejznámější byl asi gólman Al Habsí, který chytal za několik klubů v Anglii. Dalším výsledky reprezentace pomohly k angažmá v zemích gulfu.

S maličkým Bahrajnem málem až na MS

Poslední reprezentace na konec a málem největší úspěch. Bahrajn.
Zase jsme začínali prakticky od nuly. Několika hráčům, kteří už v zemi žili pět roků od dorosteneckého věku, se zařídilo občanství a pomalu jsme tým budovali. Olympioniky vedl Ivan Hucko, tak jsme to společně míchali.

Až jste nakonec skoro postoupili na mistrovství světa.
Úžasné zážitky. Mohl to být možná největší úspěch celé mojí kariéry. V asijské baráži jsme narazili na Saúdskou Arábii. U nás se hrálo 0:0, u nich dlouho 1:1. Narvaný stadion v Rijádu. V 91. minutě nám dali gól, v tu chvíli postupový. Neskutečná oslava, tanečky, vypadalo to, že jsme vypadli. Ještě stihli jednu šanci, ale my jsme získali roh a z něj nosem vyrovnali. Domácí fanoušci možná ještě někteří tančili, slavili a nevnímali, co se děje a další už se chytali za hlavy (směje se). To byl jeden z největších momentů, které jsem ve fotbale zažil. Neuvěřitelné, co fotbal dokázal vytvořit. Oslavy a pláč během několika vteřin.

V baráži s Novým Zélandem chyběl jen kousek.
Doma jsme šli dvakrát sami na branku, skončilo to 0:0. V odvetě nejzkušenější hráč nedal penaltu. Prohráli jsme 0:1. Lidé ve Wellingtonu nám zatleskali. Nový Zéland na mě udělal dojem. Je to krásná země, sportovní lidé. Ale mrzí to. Dovedete si představit, kdyby se takový státeček dostal na mistrovství světa? Navíc Bahrajnu se to stalo už podruhé. Předtím s Trinidadem dostali jediný gól z rohu a pět hráčů přitom mělo přes 190 centimetrů. Asi tam viselo nějaké prokletí.

Vzpomínám si, jak jste si stěžoval, že jste museli odehrát dvacet kvalifikačních zápasů a nakonec nikam nejedete.
My jsme se tehdy neskutečně nacestovali. Nebyla to sranda – dvanáct nebo třináct hodin v letadle, často s mezipřistáním. A pak zase cesta zpátky a za další tři dny zápas. V Asii jsou vzdálenosti veliký problém. Proto se mi zamlouvala myšlenka na celosvětovou kvalifikaci, kterou kdysi podporoval František Chvalovský. Týmy ve skupinách z různých kontinentů by si to o postup rozdaly na jednom místě.

I kvůli tomu je to v arabském regionu hodně specifická práce?
Víte co, všude se nakonec počítají výsledky. Je pravda, že o nějakých koncepcích nebylo možné mluvit. Mládež tam pokulhávala. Zpočátku nebylo nikde nic moc. Katar, Emiráty, Saúdská Arábie postupně začaly budovat střediska mládeže. Souviselo to i s tím, že se ve vládních pozicích objevili lidé, kteří fotbalu fandili, přinesli prostředky a samozřejmě i schopné lidi a začali víceméně kopírovat evropské zázemí. Fotbal se stal výrazným reprezentantem zemí.

Tréninky ráno byly tabu

Co považujete za klíč ke svým úspěchům?
Klíčový byl pro mě kontakt s tou konkrétní zemí, s lidmi, s hráči a se vším. Vždycky si vyberete hráče, kterým to jde v klubu. V Kuvajtu hrálo v národním týmu 6 hráčů z Kazmy. Tak je to všude na světě. Potřeboval jsem ale hráče poznat. Poznat jejich mentalitu, stadiony. Pochopit prestiž, o kterou se hraje. Samotným hráčům pak musíte ukázat své představy. A ledacos prosadit, nebo přizpůsobit. Třeba tréninky ráno, to pro ně bylo úplně tabu. Až když jsme něco uhráli, tak začali chápat, že to k něčemu je. Výsledky pomáhaly vylepšit postaveni, zabezpečení fotbalu. Přišla pozvání od emíra, předsedy vlády…

Dokázal jste si postupem času i díky svému renomé prosadit svou?
Je potřeba hledat vhodnou formu, být diplomat a zkoušet to. Něco se podaří, něco zase ne. Po jedné dlouhé cestě chtěli funkcionáři za každou cenu přesunout zápas, který jsme měli hrát po návratu. Nechtěl jsem riskovat, že by nám pak kluby neuvolnily na jiný termín hráče kvůli reglementu FIFA, tak jsem to zatrhl. Vyhráli jsme 4:1. Ale běda, kdyby to nevyšlo. Jindy ale nepomohlo nic. Do Austrálie jsme jednou letěli s Bahrajnem zbrusu novým Airbusem, dostali jsme byznys třídu, kluci byli naprosto nadšení. Výsledek byl slušný, takže jsem chtěl, abychom pak znovu na Zéland letěli stejně, ale to už neprošlo. I tak jsme měli dobré podmínky, ale ztratil se ten efekt a nadšení z toho prvního letu.

Proč nechodí více hráčů z této oblasti do Evropy?
To mě rozčilovalo nejvíc. Kvalitu by měli, výkonnostně by určitě šli nahoru, ale jsou spokojení. Kluby jim vytvoří slušné podmínky. Výrazně se ve všech směrech zlepšila situace u reprezentací.

Takže záležitost peněz?
Ani si nemyslím, ve velkých ligách by byli ještě lépe zabezpečení. Spíš nemají odvahu a touhu prosadit se v cizině. Chybí jim motivační faktor a větší disciplína v oblasti životosprávy. Oni jsou zvyklí ponocovat. Pokud to nezmění a nepřejdou na evropský režim, tak budou těžko konkurovat. Jít do Evropy, porvat se a snažit se nasbírat zkušenosti a být lepší, k tomu se moc nestaví. Jaycee John z Bahrajnu, který šel do belgického Mouscronu, se na srazy reprezentace vracel nešťastný. „Trenére, pořád platím pokuty. Neočistil jsem si kopačky. Přišel jsem pozdě. Po tréninku jsem hodil prádlo jinam, než jsem měl.“ Byl tak nešťastný, že chtěl skoro odejít. Další dva hráči z Bahrajnu to zkoušeli ve Švýcarsku. Ale jinak kromě Ali Al Habsiho z Ománu, který chytal v anglické lize, byl už jen jeden hráč ze Saúdské Arábie v Číně a Sami Al Jaber ve Wolverhamptonu ve druhé lize.

Šanci jsem dostal v Olomouci

O české trenérské škole se mluví dlouhodobě jako o vysoce kvalitní, ale v zahraničí se tolik neprosazuje. Je to jazykovou bariérou?
Já nevím, ale neřekl bych. Já jsem vystačil s angličtinou a řekl bych s takovou střední. Naučíte se to rychle. Vždycky jsem si vzal jednoho domácího pomocníka, který uměl anglicky a všechno šlo. Domorodec je důležitý v tom, že vám kryje záda a případně vám nahlásí nějaké nepříjemné věci, které někde prosakují. Jinak si každý může vzít s sebou i tlumočníka. To je úplně normální.

Toto téma řešilo hojně v Česku, kdy trénoval Spartu Ital Stramaccioni
Jsem přesvědčený, že tam musel být jiný problém. Těžko říct. Okolnosti znám jenom z novin, takže to nemám vlastně právo komentovat. Spíš bych to viděl na problém v oblasti výběru hráčů. Kdo je vybíral a jak.

V Zálivu vlastním trenérům nevěří?
Je to složité. Všude se po trenérech požaduje nejvyšší trenérská licence a to i u asistentů. Domácí trenéři neměli licence – až dnes už probíhá trenérské vzdělávání v rámci Asie.

Vy sám jste chtěl být vždycky trenérem?
Já jsem se rozhodl už jako hráč. Bylo mi jasné, že to je směr, kterým bych se chtěl vydat. I když to byla taková kuriozitka. V Plzni mě vedl trenér Chobot a ten, když postoupil s Plzní do ligy, tak si jako odměnu vybral stáž ve West Hamu United u trenéra Rona Greenwooda, který měl v kádru tři mistry světa Moorea, Peterse a Hursta. Strávil tam měsíc a vrátil se s knihou úžasných poznámek. Šanci jsem nakonec dostal tady v Olomouci. S Karlem Brücknerem jsme pak společně začali studovat trenérskou jedničku a už to bylo.

Že prý jste ho vlastně k trenéřině přemluvil, je to pravda?
Je, ale už to nechci znovu vyprávět, vážně (směje se). S Karlem jsem hrál, trénoval. Pak jsme se rozešli a kráčeli každý svou cestou. Pokud mám nějakou zásluhu, tak jenom v začátcích. Pokud by Karel netrénoval, tak fotbal by přišel o výborného odborníka.

Katar? Bude to skvělé mistrovství

Na svých štacích jste potkal celou řadu dalších slavných kolegů, že?
Neskutečně moc a musím říct, že na to moc rád vzpomínám, když byla někde na hotelu příležitost s nimi podiskutovat. Třeba Brazilci – Carlos Alberto Parreira, Zagallo, Luxemburgo a taky Zico. Když vedl Japonce, tak mě objímal po jednom zápase, když nám dali gól v 92. minutě, že jsme mu zachránili život. Já jsem přitom šílel. Po naší blbosti jsme mu zachránili život! Zagallo po mě zase chtěl dres Radka Bejbla, že jeho dcera je fotbalový fanatik. Tak jsem mu ho sehnal a na oplátku si vzal brazilský. V Rakousku jsem se potkal s Mourinhem, když jsme hráli s Bahrajnem proti Interu Milán a prohráli jsme 1:0.

Jaký je?
Normální člověk, velmi kolegiální, kamarádský, pofotil se s hráči. Seděl na naší lavičce a ptal se, jestli tam může zůstat, tak jsem mu říkal, že klidně, že letíme na Nový Zéland.

Zanedlouho bude mistrovství světa v Kataru. Jaké bude?
Už jsem někde říkal v žertu, že bych nabídl své služby Jardovi Šilhavému, protože ten pode mnou také hrál (směje se). Doufám, že postoupíme. Okolo přidělení mistrovství do Kataru bylo napsáno hodně. Nápad hrát v červnu byl podle mě šílenství. Na stadionech by to určitě zvládli, udělali by klimatizaci a bylo by to bez problémů, o tom nepochybuji. Ovšem tréninková hřiště a vůbec dění mimo stadiony, to by byl velký problém kvůli horku. Na to se nedá nijak vyzrát. V listopadu bude naopak na konci těch veder vynikající počasí a ještě z jednoho důvodu to bude skvělé mistrovství.

Z jakého?
Bude to prakticky v jednom městě, takže metrem dokážete bez problémů přejet z jednoho zápasu na druhý. Dovedete si to představit? Když jsem byl na mistrovství v Itálii, tak se hrálo v Miláně, Turíně, Florencii, v Římě, ale i na jihu v Neapoli nebo Bari. Vlaky křižovaly celou zemi. Teď to bude všechno jako na dlani. V Kataru už měli házenkářský šampionát, poučili se z některých nedostatků. Vláda udělá všechno pro to, aby to bylo skutečně bezchybné.

245
tolik reprezentačních zápasů odkoučoval Milan Máčala. Patří mu čtvrté místo na světě

6
národních týmů Milana Máčaly – Československo, Kuvajt, SAE, Saúdská Arábie, Omán a Bahrajn

MILAN MÁČALA

Narozen: 4. července 1943 v Biskupicích

Trenér Milan Máčala během angažmá u reprezentace Saúdské Arábie.Zdroj: Archiv/Milan MáčalaHráčská kariéra: TJ Gottwaldov (1964-1968), Škoda Plzeň (1968-1969), TJ Vítkovice (1969-1971), Sigma Olomouc (1972-1976)

Trenérská kariéra: Olomouc (1976-82), Slavia (1982-84), Larnaka (Kypr, 1984-86), Baník Ostrava (1986-90), Československo (1990-93), Kazma SC (Kuvajt, 1994-96), Kuvajt (1994-97), Spojené arabské emiráty (1997), Kuvajt (1998), Saúdská Arábie (1999-2000), Al Nasr (SAE, 1999-2001), Omán (2001-04), Al Ain (SAE, 2005), Omán (2006-07), Bahrajn (2007-10), Kazma SC (Kuvajt, 2010-12), Al Ahlí (Katar, 2012-15)

Největší úspěchy: účast v mezikontinentální baráži o postup na MS 2010, čtvrté místo na Konfederačním poháru FIFA (1999), stříbro na Asijských hrách (1998), finalista asijské Ligy mistrů (2005), vítěz Gulf Cupu – reprezentace (1996, 1998), vítěz klubového Gulf cupu (1995, 1997), vítěz kuvajtské ligy (1994, 1996), Trenér roku Československa (1989, 1990), čtvrté místo na světě podle počtu odkoučovaných reprezentačních utkání (245 zápasů).