„Oproti mistrovství Evropy před pěti roky, kde jsem byl poprvé nastal obrovský posun,“ říká Jan Koudelka, který už se teď ale soustředí na druholigový Prostějov, se kterým ho o víkendu čeká důležitý zápas proti Žižkovu (sobota, 14.30).

Minulý rok se poměrně intenzivně řešilo, jestli budete moct dál v malém fotbale hrát, pokud bude zároveň mít profesionální smlouvu. Jak to, že jste se nakonec na šampionátu objevil?
Jde o to, že na mistrovství nemohou hrát pouze hráči, kteří jsou z první ligy. Druhé ligy, kterou hrajeme v Prostějově, se to netýká. Takže žádná pravidla se kvůli mně upravovat nemusela. Minulý rok jsem o tom ještě nevěděl, ale teď už to bylo známé dlouho dopředu, že bych do Austrálie mohl opravdu jet. Samozřejmě pouze v případě, že mě pustí Prostějov.

Jak se na to v Prostějově tvářili?
Hledali jsme kompromis, jak by se to dalo udělat. Vycházelo to na dva zápasy, navíc ještě do reprezentační pauzy. Řešili jsme to opravdu delší dobu, třeba už od května, nebylo to na poslední chvíli. Mám s Prostějovem smlouvu, takže kdyby řekli, že jet nemůžu, tak by nebylo co řešit. S předsedou Františkem Jurou jsme se ale domluvili a já můžu jemu a celému Prostějovu jedině poděkovat, že mi to umožnili.

Do Austrálie se člověk s fotbalem jen tak nepodívá. Jaký dojem na vás udělala?
Kdybych tam měl jet třeba s přítelkyní na dovolenou, tak vlastně ani nevím, jestli bych tam vůbec jel. Ta vzdálenost je obrovská. Takže jsem moc rád, že jsme to mohli takhle spojit s fotbalem a podívat se do takové země.

Stihli jste kromě fotbalu nějak víc Austrálii poznat?
Byli jsme se podívat lodí na velryby, jinak jsme toho ale moc nestihli. Byli jsme tam přece jenom hlavně kvůli fotbalu, takže času nebylo mnoho. Od Perthu je navíc všechno vcelku dost daleko. Až když jsme vypadli, tak zbývaly tři dny do odletu, takže jsme mohli vyrazit na chvíli na pláž.

Klokany jste ale předpokládám potkali, nebo ne?
Samozřejmě. Je jich tam hodně. Volně pobíhali v parku. Místní nám říkali, že jakmile vyrazíte z města, tak jsou jich tam mraky. Je to zhruba jako u nás srnky nebo divočáci v lesích. Jen je jich možná ještě víc.

Na turnaji jste obhajovali zlaté medaile a nakonec jste došli do čtvrtfinále, kde jste podlehli pozdějším vítězům z Mexika. Jak vlastně šampionát hodnotíte?
Upřímně řečeno, nejsme kapela, abychom pořád vyhrávali a bylo jasné, že dřív nebo později k tomu dojde, že nás někdo porazí. Když jsme viděli naši stranu pavouka, tak jsme věděli, že to budeme mít těžké. S Mexikem jsme hráli před dvěma roky finále, kdy nás přehrávali, ale vyhráli jsme 3:0. Letos ve čtvrtfinále si naopak myslím, že gólových šancí jsme měli víc my, ale prohráli jsme 1:2. Tak to někdy chodí a postoupit může jen jeden.

Hned po vyřazení jste tvrdili, že Mexiko bude největší favorit na vítězství a to se také potvrdilo.
Toto bylo třetí mistrovství světa a oni potřetí byli ve finále. Až letos ale vyhráli, takže si to za mě už opravdu zasloužili.

Jak se posouvá malý fotbal celkově jako sport? Zdá se, že už ubývá jednoznačných výsledků, kdy jeden tým i na mistrovství světa dostane velký výprask.
Pořád jsou týmy, které spíš začínají. Špička je už však docela široká. Týmy jako Mexiko, Brazílie, Amerika, i africké země už mají kvalitu. K tomu evropské země jako my, Maďarsko, Slovensko a další. Každý už trochu kopíruje styl ostatních, protože vidí, co vede ty nejlepší k úspěchu. O roku 2014, kdy jsem byl poprvé na mistrovství Evropy v Černé Hoře, je to obrovský posun.

Opakovat úspěchy je tedy těžší a těžší?
Přesně tak. My si dáváme vždycky za cíl, abychom hráli sedm zápasů a bojovali o medaile. To se nám podařilo vlastně pokaždé kromě prvního MS v Americe, kde jsme vypadli ve čtvrtfinále. Teď to nevyšlo, ale jak už jsem říkal, bylo jasné, že jednou už to musí přijít. Každý se připravuje co nejlíp a taky bylo cítit, že se na nás každý chystá, jak nejlépe umí a chce nás sesadit. Bylo znát, že motivace byla nejvyšší.

Jaký je teď návrat zpátky do prostějovské reality?
Abych řekl pravdu, tak jsem to čekal trošku horší. Byl tam velký časový posun a dlouhý let, ale už od úterý jsem v tréninku. Samozřejmě nedokážu úplně posoudit, jak na tréninku vypadám, sám se ale cítím dobře a snažím se dělat všechno proto, abych se co nejdřív do toho dostal. Velký fotbal a malý jsou sice trochu něco jiného, ale já naopak s oblibou říkám, že je to pořád fotbal. Neměl by být problém, abych si zvykl na pár drobností a odlišností.

Budete připravený už na Žižkov?
Doufám, že ano. Dělám pro to maximum. Uvidíme, jak trenéři poskládají sestavu. Ten zápas je pro nás každopádně velmi důležitý. Potřebujeme vyhrát a musíme se soustředit, abychom to zvládli. Já sám bych se chtěl odvděčit za to, že jsem mohl být ty dva týdny pryč.

Jak celkově zatím hodnotíte dosavadní prostějovskou sezonu? Hodně asi mrzí několik v závěru ztracených bodů…
Rozhodně ano. Těch poztrácených zápasů je vážně už hodně. Vedli jsme ve Vítkovicích 2:0 a remizovali jsme. Vedli jsme v Sokolově, doma s Chrudimí… Mohli jsme mít klidně třeba o šest bodů víc a vypadalo by to všechno zase dost jinak. Teď jim máme málo. Bohužel se nám je nepovedlo získat. Věřím však, že tým máme dostatečně silný na to, abychom do konce podzimu ještě dost bodů posbírali.