Kliknutím zvětšíte
„Z domova jsem odcházel v sedm ráno a přišel jsem v půl dvanácté v noci. Manželka se mě ptala, jestli to tak už teď bude pořád,“ řekl 37letý rodák z Pelhřimova, jenž vyrostl v Kamenici nad Lipou.
Považujete Dynamo České Budějovice za regionální klub, který musí těžit z výchovy odchovanců?
My jsme provinční klub. Rodinný. Tak k tomu budeme chtít i přistupovat. Chceme tu mít dobrý tým.
Přímo z okna vaší kanceláře je pohled na trávník stadionu na Střeleckém ostrově. Baví vás dívat se na fotbal?
Vůbec mi fotbal nechybí, ale rád se na něj dívám. Líbí se mi, když vidím u kluků, jak se zlepšují. Chceme si vytvořit vazbu, aby hráči, kteří odejdou, řekli dalším, běž tam, tam je to super, tam je rodinné prostředí, tam se o nás starali, tam jsme měli nějaký vztah. To je to, co já chci hodně pro ty mladší. I pro ty zahraniční, protože vím, že to vůbec není lehké, když přijdete někam do jiné země. Mentalita kluků třeba z Jižní Ameriky nebo z Afriky je úplně jiná. Já jim chci podat pomocnou ruku. Samozřejmě ale musí chtít pracovat. To je základ. Musí chtít se zlepšovat. To není jen pro hráče odjinud. Předpoklady jsou tady na to velké, máme krásné město, krásné tréninkové centrum, krásný stadion. To si myslím, že je naše velká výhoda.
Zmiňoval jste, že se ještě pokusíte o změnu v kádru. Využijete vašich kontaktů v jižní Americe?
Přestupy chceme dělat jinak, než se dělaly. Než než tomu bylo zvykem. Chtěl bych přivést do klubu skauta, o kterém jsem přesvědčený, který bude splňovat naši filozofii. A přestupy budeme dělat opravdu s velkým předstihem. Ne vždycky se trefíte do hráčů, ale opravdu chceme být z osmdesáti procent přesvědčení, že přichází správný kluk. Nejen po sportovní stránce. Ale i po mentální a po stránce tréninkové morálky.
To asi nestihnete do konce přestupového okna, které je 8. září, že?
Teď na to čas vůbec není, protože jsem nastoupil do funkce před pár dny. Snažíme se ještě řešit nějaké hráče, ale nebude to žádná velká kovbojka. Já se musím přiznat, že se toho trošku bojím, že pokud vidíte hráče na InStatu, a musíte se rozhodnout třeba za jeden den, tak je to bingo, nebo terno, prostě je to jako při losu, když čekáte jak to vyjde. Když to nevyjde, máte o starost navíc. Takže tohle přestupové období bude ještě trošku divoké, jestli se tedy k něčemu odhodlám, ale směrem k zimě budeme opravdu k tomu přistupovat, tak, že budeme ty hráči skautovat. Budeme opravdu vybírat tak, aby to fungovalo do našeho systému, aby to opravdu nebylo jenom zalepení nějaké díry, ale aby každý ten určitý hráč, ať to bude talentovaný hráč, ať to bude zkušený fotbalista, nebo hráč s potenciálem, že ho budeme chtít dál prodat, musí zapadat do naší filozofie.
S tím máte zkušenosti. Nebylo vám ani dvacet, když jste se stěhoval do Sparty…
No právě. Potom, když jsem přišel do Sparty, tak tam vlastně byl Karel Poborský, vracel se z Lazia Řím do Sparty. Pro mě bylo hrozně stresující se s ním vůbec potkat. Když jsem ho viděl poprvé, tak jsem z toho měl strach, ale pak jsem věděl, že Karel je úplně v pohodě. Pomohl mi. Je to hráč světové úrovně. Úžasný. Je to jeden z top hráčů, se kterými jsem kdy v životě mohl nastoupit. Náš vztah je teď prostě výborný.
Žijete v Hluboké nad Vltavou, skoro za sousedy máte další fotbalisty… Nemáte v plánu, že byste ještě někdy nastoupil třeba právě v dresu místního klubu? Je tam výborný trávník, úplně nová tribuna…
Je pravda, že to tam vypadá moc hezky. Když tam teď přijedete, tak to není jenom fotbal, ale celé centrum. Třeba nové tenisové kurty. Celé to prostředí je úžasné. Kdokoli tam přijede z mých známých, tak se mu tam moc líbí. A fotbal? Já to musím přiznat, zrovna včera jsem si na tréninku Dynama nazul kopačky.
Vážně?
Šel jsem se s klukama podívat na trénink. Ne že bych se přímo aktivně zapojil, ale tak nějak jsem si do míče kopl. Bylo to poprvé po sedmi měsících. Takže to bylo trošku takové zvláštní. Musím ale říct, že mi fotbal vůbec nechybí. Když jsem skončil, tak opravdu jsem neměl tu potřebu jako někteří hráči, kopat ještě nějakou nižší soutěž. Já se spíš bavím jenom při tenisu, který mám hodně rád. Pokud bychom se domluvili, tak bych si určitě rád kopl, ale že by to bylo něco víc, nějaká soutěž, to ne.
A není to třeba tak, že při tenisu se stále zlepšujete, zatímco ve fotbalové rovině to bude spíš opačně?
Přesně o tom jsem se bavil s tenistou Tomášem Berdychem. On říkal, když stojí, tak úderově se cítí skvěle, ale tělo ho už k dalším výkonům nepustí. Proto hraje golf. Proto já rád hraju tenis.
Kdysi jsme se potkali v baletní škole Jihočeského divadla. Byl jste s rodinou ve škole Sergeje Škalikova. Vedete ke sportu a k pohybu i děti?
Určitě. Třeba syna se snažím přivést ke všemu, co se sportem souvisí. Hrajeme spolu basket a pinčes, tenis. Působí v Českých Budějovicích v mládežnické akademii U13. Fotbal zbožňuje. Ale já bych si osobně přál, aby sport měl spíš jako koníček, aby se věnoval klidně něčemu jinému.
Proč?
Protože vím, co to obnáší. Ale samozřejmě pokud by ty předpoklady měl, tak bych ho v tom podpořil. Nejsem však takový ten otec, že bych stál u lajny a říkal mu, teď musíš tam a teď tam. Když to chce dělat, a zatím chce sám, tak ať hraje. Zatím ho fotbal baví. Já se mu to snažím dělat trošku těžší, než jaká ta doba dneska je.
Těžší?
Ano. Já jsem to, když jsem byl malý, taky neměl lehké. Teď nastupuje do sportovní třídy v Základní škole Máj v Českých Budějovicích. Hned jsem mu řekl, že to nebude žádné vožení autem. Je to z Hluboké asi sedm kilometrů, jezdí autobusem. Jen ať jezdí městskou. Když si člověk něco přeje, a chce, tak si za tím musí jít. Dneska ta doba je taková, že vlastně všichni rodiče těm dětem jsou takovými otroky. A když se budete právě bavit s těmi hráči, kteří něco dokázali, třeba s Karlem Poborským, Karlem Váchou, Jirkou Povišerem, a to já jsem od nich ještě o něco mladší, tak jsme to měli dost složité. Když něco chceš, tak si to musíš zasloužit. Snažím se, i když mi to taky někdy nejde, aby to tak měly i moje děti.
I dcera?
Ta je koňařka. Ta miluje koně. Máme štěstí, kousek od Hluboké je jízdárna Vondrov. Tam tráví poměrně hodně času. Může se stát, že rodič je otrokem dítěte, to se snažím nějakým způsobem obrušovat, aby tomu tak nebylo.
Co ten balet? Tam jsem vás potkal jenom náhodou?
Byla to taková krátká životní etapa mé dcery. Bylo to spíš, aby ji to bavilo, aby nebyla pokřivená, aby chodila rovně. O její náplň času se spíš stará manželka, já se víc věnuju synovi. Ale ke sportu se snažím přivést obě děti, aby prostě měly vztah ke sportování. Nejsou to jen fotbal a koně, ale aby byly opravdu všestranné. Když si půjdou zahrát beachvolejbal nebo hokej, tak aby to prostě uměly.
Co jste vlastně manželce odpověděl na otázku, proč se vracíte, už jako sportovní manažer Dynama, tak pozdě?
Ona se ptala, jestli to takhle bude pravidlem. Říkal jsem jí, že první měsíce budou hodně náročné. Protože samozřejmě si ve všem musím udělat nějaký systém. Teď se snažím hlavně komunikovat s lidmi v klubu. Ve fotbale mám výhodu, že v celé České republice mám spoustu známých, kteří v něm dlouhodobě působí, a kteří mi pomáhají. Samozřejmě je spousta věcí, které ještě neznám, které se musím naučit a mám je tady opravdu na starosti.
Hlavně v A týmu SK Dynamo České Budějovice?
Nejenom tam. Vím, že velké téma je akademie. Ale teď si spíš dávám krátkodobé cíle, což je zaměření hlavně na áčko. Protože ještě máme do osmého září přestupy. A potom, asi za dva měsíce, se vrhneme i na tu akademii, protože si myslím, že to je potenciál, na kterém tady chceme stavět. Nejen v Dynamu, ale v celých jižních Čechách. Myslím, že to první propojení už udělal nový majitel pan Koubek. Chce, aby fungovalo Dynamo jako součást Jihočeského kraje. V tom je budoucnost. Nejen sportovní, ale i společenská. Čeká nás dlouhá cesta. Samozřejmě víme, že na ní bude spousta překážek, ale já věřím, a věřil jsem tomu i na hřišti, na týmovou práci. Ta nám pomůže těžké chvíle překonat.
Říkal jste, že se musíte naučit v nové roli spoustu nových věcí. Je mezi nimi třeba ta, při které musíte udělat nepopulární rozhodnutí?
Jeden dobrý kamarád mi vždy říká, že jestli chceš být se všemi zadobře, tak jdi prodávat zmrzlinu. Tady samozřejmě dojde i na nepříjemné věci. Jsem na to připravený. Někdo říká, že je dobrá milosrdná lež. Já jsem typ člověka, který se věci snažit říkat na rovinu. Vím, že to není někdy příjemné, ale myslím si, že osmdesát procent lidí s odstupem času vlastně uzná to, že aspoň jsem jim všechno řekl do očí. Že jsem nic neříkal za jejich zády. Určitě to není příjemné, ale já jsem na to připravený a nejsem tady sám za sebe, ale jsem tady za klub, podle toho se musím chovat. Samozřejmě tam, kde máte nějaké vazby, tak je to těžší, ale já se chovám podle toho, aby to pro klub bylo nejlepší. Aby se Dynamo posunovalo dál. Pokud bychom zůstali na místě, tak je to známka toho, že ten klub nefunguje dobře.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
