Znáte tu hlášku z jedné reklamy: I muži mají své dny. Tak tato věta se dá předělat na: I ženy mají svůj fotbalový tým. Pardubický fotbal již více než půl roku působí pod jednou střechou, střechou FK Pardubice v mužské i ženské variantě. Není to ale žádná novinka. „Spojení“ zástupců obou pohlaví fungovalo i v minulém tisíciletí. Spíše století, protože dřív ještě nebyl fotbal v českých zemích tak rozšířen.

Ženou ve dvanácti

Ve městě na soutoku Labe a Chrudimky se ženský fotbal hraje od poloviny šedesátých let. K pamětnicím patří EVA OUTRATOVÁ (dříve BUBNOVÁ). K hráčskému týmu tehdejšího VCHZ Pardubice se připojila krátce poté, co zahájil svou činnost.

„Fotbal jsem začala hrát ve dvanácti letech, tedy v roce 1965 a tehdy se tady již chvíli kopalo. Možná se začalo o rok dříve,“ zapátrala paní Outratová v paměti. „Hrály jsme jako VCHZ Pardubice. Základnu jsme měly v Ohrazenicích, kde to pochopitelně vypadalo jinak, než dnes,“ vzpomíná.

„Ale také jsme se s celým týmem stěhovaly. Hrály jsme v Rybitví, pak nás šouply do Rosic, vyzkoušely jsme si i hřiště na Slovanu,“ naznačila, že se ženský tým musel občas přesouvat.

Jedno ale jejímu kolektivu nemohl nikdo vzít. Jednalo se to totiž první ženský fotbalový tým v Pardubicích a okolí. Tenkrát se totiž ještě nějaké dívčí mládežnické celky nevychovávaly.

„Měly jsme dva dospělé týmy. Já jsem zahajovala v béčku. Do áčka jsem se posunula v patnácti.“ Jenže ženy nejsou muži. Tam byla ta fotbalová „úmrtnost“ daleko vyšší. Z různých a logických důvodů. „Když mi bylo osmnáct, už jsme měly jen jeden tým. Holky, odešly jinak, nebo se vdaly a tak nás bylo málo.“

Rozhodčí ty seš… A ven!

Vzpomínání na tehdejší dobu podporuje i sešit s výstřižky, který si tehdejší útočnice pardubického týmu vedla. Některé fotografie jsou s popisky a na snímcích týmu je i jeho trenér. Tím byl Josef Skala z Rosic, ve válečných letech nejlepší střelec prvoligového SK Pardubice. Tedy velká legenda.

Mladá hráčka, tehdy ještě hrající pod příjmením Bubnová, patřila k těm slušným a řadu let se jí tresty vyhýbaly. „Během celé kariéry jsem dostala jednu červenou a jednu žlutou kartu,“ chlubí se a dodává.

„Tu červenou jsem dostala za to, že jsem vynadala rozhodčímu, když mi písknul ofsajd. Vždyť jsem běžela sama na bránu. Ale ten ofsajd vážně nebyl,“ dušuje se s úsměvem po desítkách let.

Z hlavy se jí nevymazal ani peprný výraz, kterým sudího v rozčílení počastovala… V hlavě nosí ale i horší vzpomínky. „Jednou mě trenér Skala opravdu naštval,“ vytahuje starou příhodu. „Byla jsem vybraná do krajského výběru pro utkání se Slavií. On měl strach, že mu uteču a tak mi o tom utkání neřekl. To jsem se opravdu hodně zlobila…“

V Ohrazenicích, kde ženský tým trénoval a většinou hrál, tehdy byla škvára, neoblíbený povrch. „Z kolenou jsem ji musela po zápase drbat,“ nevypudila paní Outratová vzpomínku dodnes. A jak tehdy její tým trénoval? „Dvakrát týdně, pondělí i středa a o víkendu byly zápasy.“

Předzápasy na trávě

K tomu prý ještě se spoluhráčkami chodily fandit na utkání mužského týmu VCHZ, který v sezoně 1968/1969 hrál nejvyšší československou soutěž.

„Ale nejen dívat, občas jsme na Letním stadionu nastoupily, jako jejich předskokan. To byly radostné chvíle, vyměnit škváru na zelený trávník,“ zasní se.

Pardubický ženský tým tehdy vystupoval ve druhé lize, jenže po pár letech přišel konec. Nečekaný a za smutných okolností. „Když pan Skala v roce 1976 zemřel, nikdo v jeho práci nepokračoval a náš tým se rozpadl. Nikdo ho nechtěl vzít,“ popisuje tehdejší situaci paní Eva.

Ještě nechtěla končit, tak přešla s kamarádkou do Chotěboře, kde se ženský fotbal hrál. „Bylo to daleko, ale byla jsem svobodná. Jenže pak jsem se vdala, času na cestování bylo méně. Až když mi bylo třicet let, šla jsem na tři roky hrát do Hradce Králové,“ vysvětluje a zároveň ukazuje svůj registrační průkaz.

„Bohužel je z Hradce, ten pardubický jsem někde zašantročila,“ usmála se. Do Hradce už vozila v kočárku své syny, dvojčata. A po skončení kariéry se jí narodila dvojčata znovu. To ale bylo až dva roky poté, co kariéru hráčky uzavřela.

A dnes? Občas se zajde podívat na ženský fotbal.

Už se nemohla dočkat soutěže juniorek. Ty zahájily jaro na sklonku února v Ohrazenicích. A tam to má Eva Outratová kousek. Pokud jí to bude vycházet, navštíví i zápasy jejich dospělých kolegyní Pod Vinicí.