V sobotu jste odehráli zápas v Nezamyslicích, který jste vyhráli 6:1. Ač se výsledek může zdát jasný, tak až tak jednoduché to asi nebylo, že?

Je to tak. Na obou stranách se hrálo v docela rychlém tempu. Byli jsme sice aktivnější na míči, ale bohužel už takovou naší podzimní tradicí je, že se často nedokážeme dostat do finální části zakončení a když se k tomu přidá nějaká ta chyba vzadu, tak se dostáváme pod zbytečný tlak. To se nám stalo s nejlepšími týmy, jako jsou Vrahovice a Olšany. A něco podobného se nám stalo i v Nezamyslicích. Šli jsme sice do vedení, ale hned potom jsme kvůli nedorozumění v obraně inkasovali a už jsme nehráli dobře. To se s námi vezlo až do druhého poločasu. Kdybychom dostali druhý gól, tak už bychom to otáčeli horko těžko. Naštěstí jsme jej ale dali my a pak už se ukázala naše fotbalová kvalita. Po zbytek času jsme už zápasu dominovali.

Vy osobně jste ke konečnému vítězství přispěl dvěma góly. Můžete popsat, jak padly?

Dával jsem pojišťující gól na 3:1, který jsme vykombinovali s Ondrou Dostálem po asi třech narážečkách až do vápna a zakončoval jsem zhruba z úrovně penaltového puntíku. Mířil jsem na zadní tyč po zemi a gólman byl bez šance. Ten druhý už byl na 5:1 a padl po úniku od půlky, kdy už soupeř hrál do plných a nechával okénka v obraně. Chtěl jsem brankáře obstřelit na zadní tyč. Úplně mi to ale nesedlo a trefil jsem ho do nohy. Naštěstí se míč ale odrazit zpátky ke mně a hned z první jsem skóroval na přední tyč. Bylo to sice se štěstím, ale moje reakce byla v ten moment dobrá. To se také počítá.

V dosavadní sezoně jste si na své střelecké konto připsal už jedenáct přesných zásahů. S jakým číslem byste byl spokojen na konci sezony? A máte vůbec nějakou takovou metu?

Myslím si, že v této soutěži jsou ta čísla taková ošemetná. Kolikrát se stane, že se tým nesejde a někdo pak proti němu nasází deset gólů. Někdy zase naopak béčkové týmy posílí o kluky z áčka a hrají úplně jinak, než v minulých zápasech. Když ale budu mluvit čistě o sobě, tak jsem spokojen. Vždycky jsem si jako útočník stanovoval normu gólu na zápas. Nyní mám z deseti zápasů jedenáct gólů, takže mám, dá se říci, pro podzim splněno. Kdyby se ale podařilo formu vyladit ještě lépe a sehrát se s některými spoluhráči o něco více, bylo by to asi ještě lepší. Na druhou stranu může být ale vždycky hůře.

Vícov je zatím třetí a za prvními dvěma týmy není úplně daleko. Jaké jsou vlastně vaše letošní ambice?

Jelikož už Vícov hraje okres nějaký ten pátek, tak jsme se určitě chtěli porvat o první místo. Loni kluci skončili těsně druzí a o to větší byla letos motivace. I proto jsem se tady vrátil. Navíc jsem zdejší rodák. Nyní to tak sice vypadá, že ta výchozí pozice není úplně nejlepší, ale myslím si, že na jaře manšafty, včetně těch nad námi, nějaké body ještě poztrácí. Je to tedy stále otevřené.

Takže rozumím tomu dobře, že kdyby to letos nevyšlo, tak budete i v příští sezoně mít postupové ambice?

Nevím, jestli se konkrétně bavíme o postupu, ale pokud ta možnost bude a doplníme to nějakými dalšími hráči, tak proč ne. Vícovu by I. B třída rozhodně slušela. Areál na to máme a také lidé, kteří mu věnují svou energii a čas, by si to zasloužili. Vyšší soutěž by také přinesla další výhody. Možnost zahrát si na kvalitnějších hřištích s lepším zázemím, vyšší kvalita rozhodčích a samozřejmě i větší fotbalovost soupeřů. Určitě by bylo fajn se o to porvat, protože jak se říká: "Co se nevyvíjí, to umírá".

V posledních sedmi letech jste hned šestkrát přestupoval do celkem pěti různých klubů. Vystřídal jste Smržice, Vícov, Klenovice, Lipovou, Určice, znovu Klenovice a nakonec jste znovu ve Vícově. Jaký jste k tomu měl důvod?

Já jsem rozený Vícovák. Tím ale, že se tady vždycky hrály nižší soutěže, měl jsem chuť zkusit něco jiného a tu svou fotbalovou dovednost zlepšit. Vždy, když jsem někde přišel, potkal jsem spoustu fajn lidí a naučil se něco nového. V Určicích jsem se třeba seznámil s bývalým reprezentantem do 21 let Davidem Kobylíkem. I v Lipové byli další solidní hráči. Dostal jsem se díky tomu na půl roku i do Rakouska. Ani jednoho přestupu nemůžu litovat.

Za koho jste hrál v Rakousku?

Ten tým se jmenoval Weitersfeld a bojovali jsme tam o záchranu v I. třídě. To se nakonec nepovedlo, protože kvalitativně na to ten tým prostě neměl. Dávalo to ale znovu smysl v mém posunu jak fotbalovém, tak i lidském. Mohl jsem tam ještě zůstat, ale to pravidelné cestování mi úplně k srdci nepřirostlo. Navíc Lipová v té době zrovna postoupila do kraje a já jsem si to ještě chtěl zkusit. A tím, že k tomu trénuji i ty sportovce, jsem na to potřeboval čas. Měl jsem i nabídku hrát divizi v Hranicích, ale ani tam bych to bohužel časově nezvládal.

Máte 33 let. Máte ještě nějaké nesplněné fotbalové ambice?

Tak samozřejmě vyhrát ten okres (smích). Potom ještě vyhrát krále střelců, ale to už pro mě skutečně není priorita. Chtěl bych prostě ještě zažít klubový úspěch, ať máme co oslavovat a na co vzpomínat.

A přemýšlel jste třeba o roli fotbalového trenéra?

Po tom jsem nikdy zvlášť netoužil. I když nějaká práce s dětmi bývá poměrně naplňující. Baví mě mnohem více se sportovci pracovat na individuální bázi. Když v Prostějově působil jako hlavní trenér Jiří Jarošík, tak jsme spolu absolvovali několik kondičních tréninků. Když pak tady ale skončil, vrátil jsem se zpět k tenistům. Zůstal mi pak tady ale Vasil Kušej, se kterým jsem individuálně odtrénoval jednu sezonu. Myslím si, že jsem ho posunul zase o kus dál. Snad jeho výkonnost tedy ještě poroste a dostane znovu šanci zabojovat o vyšší soutěže, protože na to určitě má.

Vám jako profesionálnímu kondičnímu trenérovi prošlo rukama mnohem víc zajímavých jmen. Na vašem webu vidím, že to byli třeba mladí nadějní tenisté jako Jiří Lehečka, Vít Kopřiva, Jakub Menšík či Sára Bejlek.

Já v podstatě primárně pracuji pod prostějovským tenisovým klubem. To je má hlavní činnost. Mám tady na starost hlavně dorostence a individuálně se pak věnuji i dalším sportovcům.

Jak jste se k takové práci dostal?

V Olomouci jsem na Fakultě tělesné kultury studoval obor Trenérství a ještě při studiu jsem pracoval jako trenér atletů. Kromě toho jsem také spolupracoval s místním dopravním hřištěm, kde jsme vymýšleli různé akce pro děti. Sám jsem zamlada závodil jako atlet. A potom slovo dalo slovo a nastoupil jsem do Prostějova jako náhrada za právě odcházejícího kondičního trenéra. Mezitím jsem také dva roky spolupracoval s tenistou Adamem Pavláskem. Teď se primárně věnuji Jirkovi Lehečkovi, kterého mám vlastně na starost už od jeho mládí. Byl bych rád, kdyby se mi podařilo připravit nějaké další budoucí hvězdy z našich dorostenců.

Mluvil jste o Vasilu Kušejovi. Měl jste pod sebou i nějaké další fotbalisty?

Pouze některé známé z nižších soutěží, kteří se třeba snažili dostat zpátky do formy po zranění či nedávno po dlouhém covidovém období. Těm jsem pomáhal nárazově a hlavně s tvorbou jídelníčků.

Máte nějaký svůj fotbalový vzor?

Jelikož jsem ještě v dětském věku sledoval všechny různé šampionáty, tak si pamatuji ještě tu starší éru. A samozřejmě jsem tam měl vzory. Ať už to byl Ronaldo, Zidane, Bergkamp, Rivaldo, Šuker, Gerrard, Lampard. To byli skuteční lídři. V dnešní době se mi zdá, že díky obrovské konkurenci vzniká hodně skvělých hráčů, ale takové osobnosti a legendy už dnes moc k dostání nejsou. Do hry také hodně vstupuje marketing.

A co váš oblíbený klub?

Vždy jsem hodně sympatizoval s Chelsea, když tam ještě chytal Petr Čech. A nyní fandím samozřejmě Prostějovu a Olomoucí, kde to nyní ovládá můj kamarád Mojmír Chytil. A já mu přeji, aby svou kariéru posunul ještě výš.