„Chtěl jsem vystřelit na zadní tyč. Ale že to tam tak spadne, to je trošku větší štěstí, než jsem čekal,“ popisoval Koudelka.

Výhra proti Vítkovicím v poměru 4:1 se ale nerodila snadno. Souhlasíte?
Zápas byl těžký, my jsme rádi, že jsme ho zvládli, protože Vítkovice na to, že byly v té době předposlední, kvalitu mají. To platí pro všechny týmy ve druhé lize. Když jsme vedli 2:0, přestali jsme hrát to, co jsme chtěli. Proto druhý poločas vypadal tak, jak vypadal. Vůbec jsme nebyli ve hře a ještě jsme se po gólu na 2:1 strachovali. Přežili jsme nějaké situace, až se mi zdálo, že těch šancí měl soupeř opravdu hodně. Ale na morál jsme to ubojovali, i když tam moc fotbalovosti nebylo. Ta byla spíš jen v prvním poločase. V závěru jsme přidali ještě dva góly a zaplaťpánbůh, že jsme vyhráli.

Čím to bylo, že jste za příznivého stavu polevili?
Říká se, že vedení 2:0 v poločase je nejhorší výsledek. A ono se to zase ukázalo (usmívá se). Ale my už jsme z toho vypadli pět deset minut před koncem prvního poločasu. Nevím, čím to je. Když vede tým o dvě branky doma, tak je to suprové, ale my jsme najednou přestali plnit věci, které jsme chtěli, a proto tak vypadal druhý poločas.

Vedoucí gól jste trefil výstavní ranou. Zahřeje vás to?
Vyšlo to hezky (usmívá se). Chtěl jsem vystřelit na zadní tyč. Ale že to tam tak spadne, to je trošku větší štěstí, než jsem čekal. Ale zaplaťpánbůh, protože nám ten gól hrozně pomohl. Je jedno, kdo ty góly dá, protože my musíme takové zápasy zvládat a pro nás jsou důležité tři body.

Po gólu se ozvali skalní příznivci, skandovali vaše jméno. Pomohlo, že jste nemuseli hrát úplně bez diváků?
Ono je těžké hrát bez diváků, co si budeme vykládat. Fotbal se hraje pro lidi, takže je jedině dobře, že tam nějací lidé být mohli. Až se uvolní další opatření a bude moci přijít ještě víc lidí, tak to zase bude lepší. Hrát bez lidí je hrozně těžké.

Jak obtížné je hrát znovu ostré zápasy po dvouměsíční pauze?
Je to těžké v tom, že dva měsíce, v lednu a v únoru, jsme se připravovali na sezonu, pak jsme odehráli jeden zápas. Celé se to zastavilo, dostali jsem individuální plány, začali jsme sami trénovat a zase jsme se dva měsíce připravovali. Teď jsme odehráli dva zápasy. Ten půlrok je takový divný, těžký. Máme za sebou dvě přípravy a odehrány jsou teprve tři zápasy. Myslím, že to náročné ještě bude, když se hraje každý týden a víkend. Teď je to ještě dobré, ale ono se to začne projevovat, až zápasů bude hodně. Na druhou stranu je zase lepší hrát než trénovat, takže se v tom skrývá takové to pro i proti.

Je fotbal pod trenérem Pavlem Šustrem fyzicky náročnější?
Trenér po nás chce nějaké věci, takže to fyzicky náročné určitě je. Ale fyzicky náročná je defacto celá druhá liga. Teď se to bude projevovat navíc tím, že hrajeme dvakrát týdně. Každý hráč ale ví, jak se na to má připravit, už to hrajeme nějaký pátek, takže bychom si s tím poradit měli.

Cítíte, že jste se zvedli po příchodu nového kouče?
Víte jak to je, vždycky když se změní trenér. Každý má jiný styl, to tak prostě bývá. My jsme ale celý tým, do kterého patří i realizák. Hrajme za Prostějov, snažíme se, abychom předváděli dobrý fotbal a měli z toho výsledky. Něco se tam určitě změnilo, ale pořád se hraje fotbal a stejně pak záleží na tom, co my předvedeme na hřišti.

Jak se zvládáte vypořádat se současnými opatřeními? Bylo vám třeba doporučeno, ať se krotíte při gólových oslavách?
Nějaká opatření jsou. Ale když už jsme stejně otestovaní, trénujeme spolu každý týden, tak je asi jedno, jak vypadají oslavy. Na střídačce ale musí být hráči v rouškách a musejí být rozestupy, to je takové… zaplaťpánbůh ale, že se hraje, i když jsou opatření, jaká jsou. S nimi my nic neuděláme a musíme to tak brát. Není to úplně jednoduché, ale nic jiného nám nezbývá, než se s tím poprat a nechat to tak, jak to je. Jsme rádi, že se to pustilo a že se vůbec hraje. Některá opatření mi taky nedávají moc rozum, ale to asi defacto nikomu (usmívá se).