Vodík na scéně. Firmy hledají náhradu za fosilie a Evropu protnou „vodíkovody“

„Pokud bychom dokázali elektrickou energii z jaderných elektráren přetransformovat na vodík, mělo by to oproti elektromobilitě obrovské výhody. Vodík by byl mimořádně dobré palivo,“ uvedl energetický expert ze Západočeské univerzity František Hezoučký.

S vodíkem se ale do budoucna počítá. Například energetická společnost ČEZ předpokládá, že loni odstavený třetí blok mělnické elektrárny bude vyrábět teplo právě z vodíku. Nejdříve jako příměs zemního plynu, později ale už čistě z vodíku. To by mělo být do roku 2035.

Zastropování cen energií: Přehled, s jakou pomocí mohou domácnosti nově počítat

Nedávno zase logistická společnost DB Schenker, která působí i v Česku, oznámila, že si chystá pořídit flotilu elektrických nákladních aut s palivovými články, která budou poháněna vodíkem. První vůz firmy Hyzon by měla dostat ještě letos. „Testování vozidel na vodíkový pohon pro linkovou přepravu je významným krokem v naší cestě k uhlíkově neutrální silniční dopravě,“ vysvětlil šéf společnosti pro Evropu Helmut Schweighofer.

Ostatně doprava bude první, kde se bude vodík masověji využívat. Autobusy, které by využívaly toto palivo, chtějí zavádět Ústecký a Moravskoslezský kraj. Ovšem už v roce 2009 byl v Neratovicích na Mělnicku experimentálně uveden do provozu autobus, který na vodík jezdil. „Už se stává konkurenceschopným. Na jeden kilogram vodíku ujedete stejně jako na čtyři a půl kilogramu nafty,“ přiblížil Martin Paidar z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze a zároveň místopředseda představenstva České vodíkové technologické platformy.

Solární parky a vodíková páteř

V současné době se vodík vyrábí v naprosté většině z fosilních paliv a často se jedná jen o vedlejší produkt. Jen čtyři až pět procent se ho vyrobí elektrolýzou, přičemž v Česku zatím není žádná technologie, která by byla určená pouze pro výrobu tohoto plynu.

Ve světě se už ale takové projekty chystají. Ještě před válkou se uvažovalo o velkém solárním parku na Ukrajině, který by k výrobě vodíku sloužil. S podobným zařízením se počítá v Alžírsku. Velké energetické firmy pak chtějí chilské pobřeží osázet větrníky, jejichž energie by se také využívala k výrobě tohoto plynu. „Teď jde o to, jak ho přepravit. Například vyrobit z vodíku amoniak, který by se vozil v lodích a v cíli se zase rozložil. Takového řešení bychom se mohli dočkat někdy v letech 2030 až 2040,“ doplnil Paidar.

Plány na jeho přepravu po Evropě jsou už ale také na stole. Iniciativa Evropská vodíková páteř (Eurepan Hydrogen Backbone), kterou tvoří provozovatelé přepravních soustav plynu, předpokládá, že do roku 2030 by vzniklo 28 tisíc kilometrů „vodíkovodů“. Do roku 2040 pak 53 tisíc kilometrů. Šedesát procent tohoto potrubí by byly nynější plynovody, zbytek nové potrubí.

Německo převezme Uniper. Jedná se o největšího dovozce ruského plynu do země

Server Oenergetice.cz uvedl, že jeden z koridorů by vedl z Tuniska a Alžírska přes Itálii až do střední Evropy. Využít by se k tomu měly i stávající plynovody v Rakousku, na Slovensku a v České republice. Střední Evropu by měl propojit i severský a pobaltský koridor nebo koridor na trase do Rumunska, Řecka nebo na Ukrajinu.

Hezoučký je ale vůči vodíku mírně skeptický. Podle něho jej totiž stále vyrábíme s velkými náklady. „V nejbližší době se vodíkovou ekonomikou nestaneme, ale nezadupával bych to do země. Je potřeba hledat cestu, jak jej vyrábět efektivněji. Když jsem byl mladší, říkalo se, že za 50 let zvládneme jadernou fúzi. Nyní ji laboratoře dokáží udržet jen několik sekund,“ míní.

Naopak Paidar si myslí, že vodíková transformace už běží. Stojí před ní ovšem několik překážek. „Je to strach veřejnosti z vodíku. Technika také předbíhá legislativu, takže teď není možné vodík přepravovat plynovody. Navíc jsou vodíkové technologie ještě poměrně drahé, ale jejich ceny klesají. Největší potíž je však nedostatek lidí. Nemáme dost kvalifikovaných lidí, a to od vyučených až po ty vysokoškolsky vzdělané,“ dodal.