Do Vídně novým autobusem
V době, kdy se cestovatelský boom po otevření hranic už nějak ustálil, dopravní firmy začaly pomalu obnovovat či modernizovat autobusový park renomovanými značkami. K nákupním zájezdům do Vídně na známý Mexikoplatz už to tak netáhlo jako na sklonku roku 1989 či počátkem roku 1990, kdy se místní obchodníci zbavovali „zájmového“ zboží – zejména „zaručeně čerstvé kávy“, či „pružného“ teflonového nádobí v podobě různých sad pánví…

Vzhledem k tomu, že naše ČSAD se už mohlo pochlubit také dvěma luxusními koráby značky Volvo, napadlo vedení cestovní kanceláře uskutečnit jednodenní zájezd do rakouské metropole.

Cesta byla v tisku i na plakátech prezentována jako „Vídeň - zájezd pro náročné“, už se tedy nemělo jet známou Karosou, nýbrž výše zmiňovaným luxusním korábem. Dalším lákadlo skýtalo i obřestvení, které bude klientům poskynuto v průběhu zájezdu.

Zájezd se rychle vyprodal
O zájezd byl docela velký zájem, takže byl poměrně rychle vyprodán. Byl jsem tehdy proto požádán, zda bych tento zájezd nedoprovodil coby průvodce.

Vzhledem k tomu, že jsem byl poměrně čerstvým absolventem zdokonalovacího kursu němčiny přímo ve Vídni, rád jsem tuto nabídku přijal, a navíc i proto, že řidič autobusu byl můj výborný kamarád a neméně výborný řidič.

Párky s chlebem, káva a pivo
V den D jsme svátečně oděni vítali na stanovišti účastníky zájezdu. Cesta probíhala velice klidně, společnost v autobusu byla prímovní, a tak jsme v časných dopoledních hodinách přistáli v centru Vídně.

Již během cesty jsme se s řidičem domlouvali, kde rozprostřeme náš stůl „hojnosti“ a nabídneme našim klientům slibované občerstvení, které spočívalo v porci výborných párků s chlebem, kávou či pivem. Je jasné, že u sochy Marie Terezie by to bylo krajně nevhodné, a tak jsme se dohodli, že podvečerní závěrečný bod programu bude ve známém Prátru, kde na přilehlém parkovišti onen párkový „raut“ připravíme, než se naši klienti dostatečně užijí zdejších atrakcí. Tak dohodnuto.

S mými klienty jsem absolvoval tradiční kolečko centrem Vídně, jako Hofburg, Graben, Stephanplatz s návštěvou Svatoštěpánského dómu, známou luxusní třídu Kärtnerstrasse, budovu opery, Císařskou hrobku a pak čas osobního volna.

Ve smluvenou dobu pro nás přijel k soše Marie Terezie náš autobus a odjeli jsme do Prátru. Zde jsme dali opět rozchod a spolu s řidičem jsme chystali v autobusovém párkovaru slibovanou delikatesu a kávu.

Hladoví turisté se začali trousit na slibovaný "raut"
Asi po půlhodině se začali trousit hladoví turisté ke slibované svačince. Výdej probíhal docela plynule. Jenže máte-li skupinu o 50 lidech v jednodenním zájezdu, tak je docela problematické si všechny obličeje zapamatovat. Po chvíli vykoukne řidič z autobusové kuchyňky a podívá se na frontu lidí a vzápětí do párkovaru a šeptem mi sděluje, že lidí ve frontě je podstatně víc než párků v párkovaru.

Porce nevyšly, ale jakto?
Bylo jasné, že nemůžeme nasytit všechny čekající. Ani jeden z nás se necítil být Ježíšem Kristem, který dokázal nasytit pěti chleby a dvěma rybami na pět tisíc lidí. Bylo nám divné, jak je možné že nám porce nevyšly, když jsme ještě přidali asi pět porcí.

Vtipná pointa s českými turisty
Posléze se situace vyjasnila. Do fronty si prostě stoupli turisté z jiných českých autobusů, kteří tento luxus v ceně neměli. Nakonec jsme se pak při zpáteční cestě této příhodě zasmáli, z autobusového baru jsme vytáhli dvě lahve 13. karlovarského pramene, kterým jsme naše klienty pohostili a šťastně a s úsměvem dojeli domů.

Autor textu: Václav Adam