Příběh mojí babičky z konce druhé světové války

Ráda bych se s Vámi podělila o příběh, který se udál v nedaleké vesničce Drahanské vrchoviny, a který prožila má babička - tehdy jako osmiletá dívka.

Konec války už byl naspadnutí a lidé se radovali, že konečně skončí jejich utrpení a všudypřítomný strach. Mojí babičce bylo tehdy osm let, když se v tváří v tvář setkala s německými vojáky. 

Jednoho dne na konci dubna při ústupu německých vojsk hrstka německých důstojníků a vojáků zabrala jejich chalupu a také další stavení. Vojákům s největší pravděpodobnotí vyhovovalo umístění domků, které skýtaly dobrý výhled do okolí a přitom byly hezky schované uprostřed vsi.

Samozřejmě, že se babička bála, protože do té doby neviděla žádné vojáky, natož pak zbraně. Vzpomínala na to, jak jim vojáci zabrali stodoly a maštale, které do té doby sloužily pro domácí zvířectvo, které z toho důvodu muselo být přestěhováno jinam.

Důstojníci bydleli v kuchyni a ona s rodiči a s třemi sourozenci v pokoji. Všude byly zbraně a pod postelemi, kde spali pak dokonce granáty a pancéřové střely, které sloužily ke zničení tanků. Maminka mojí babičky vojákům vařila a tatínek, jelikož byl krejčí, jim opravoval uniformy.

Babička dál vzpomínala na strach, který její rodiče tehdy cítili, zatímco ona jako osmileté dítě to celé vnímala jinak. S vojáky zažili legraci třeba, když ji i se sourozenci naložili do vojenského auta a jezdili s nimi k rybníku. Dokonce jednou s nimi vjeli i do vody. Řidič byl prý fajn, byl mladý a dělal rád srandičky. Kdyby nebyla válka a on Němec, řekla mi babička, byl by to prý docela sympaťák. Zapamatovala si dokonce i jméno. Říkali mu Willy a za své srandičky to vždy schytal nadávkami od důstojníků. Vždy mu pak prý dali nějakou práci navíc.

Důstojníci byli prý na vojáky hodně přísní. Vojáci museli dodržovat přísný režim, denně cvičili a starali se o zbraně a vojenskou techniku. Bylo na nich vidět, že už mají války plné zuby a také strach z Rudé armády.

Asi po týdnu se museli Němci stáhnout a přesunout před příchodem Rusů. Tak, jak se rychle objevili, tak zase zmizeli. ,,Byl to docela fofr,“ říkala babička. Docela by ji také zajímalo, zda Willy válku přežil a jestli se mu podařilo vrátit domů ke své rodině.

Autorka úvahy: Denisa Farkašová, studentka 1. ročníku Obchodní akademie v Prostějově