Zážitek mého dědečka z konce světové války

Chtěla bych se s vámi podělit o příběh, který mi vyprávěl můj dědeček. Příběh se odehrává v okolí Přemyslovic, v roce 1944, kdy bylo mému dědečkovi patnáct let.

I přes skutečnost, že ve světě zuřila válka, se lidé chtěli nějak bavit, uvolnit se, a proto se každou středu, sobotu a neděli promítalo v mísním kině.

Do biografu se jednou v sobotu vydal i můj dědeček spolu se svými kamarády. Po skončení filmu, asi kolem desáté večer se odebral domů do nedaleké vesničky Růžov.

Jeho rodina bydlela v menším stavení. Dědeček přišel k velkým vchodovým dveřím, zabouchal a čekal, až mu přijdou otevřít. Otevřel mu jeho rozespalý otec, kterému dědeček poděkoval a oba se odebrali spát, avšak dědečkovi se stále nedařilo usnout.

Těsně před usnutím se najednou ozvalo hlasité bušení na vstupní dveře „buch, buch, buch“. Tatínek dědečka se probudil a šel znovu otevřít. Ve dveřích stáli dva partyzáni a prosili, jestli by je tam nemohl ubytovat, oba vypadali mile a přátelsky.

Tatínek donesl otep slámy a rozložil ho na zem s tím, že tam můžou přespat. Partyzánům se nechtělo pryč a spali tam několik dní, až to bylo rodině nepříjemné. Tihle „divní lidé“ chodili po vesnici a okolí, a hledali německé vojáky, aby je mohli popravit.

Jednoho dne se partyzáni dozvěděli o vlaku, kde měli být němečtí vojáci ukryti. Partyzáni tento vlak přepadli a bezlítostně stříleli. Nezajímalo je, kdo je a kdo není nacistický voják. Vybili celý vlak, který mířil do Konice.

Ve vlaku však necestoval jediný nepřátelský voják. Obdobně to vypadalo v okolních obcích. Partyzáni vbíhali do domů, farem, stodol a hledali nepřítele, aby jej mohli popravit.

V nedaleké vesnici Čechy pod Kosířem se ke konci války skrýval v takzvaném dolopisku nepřítel několik dní, než ho tito partyzáni našli a zastřelili…

Autorka textu: Anna Hajkrová, studentka 1. ročníku Obchodní akademie v Prostějově