Seděla jsem v okně svého nového pokoje a pozorovala, jak se sluneční paprsky odráží od mořské hladiny. Byl to krásný den pár dní po ukončení války. Mně však už nějakou dobu nepřipadal žádný den krásný. Bylo mi úplně jedno, jestli bylo slunečno, nebo jestli pršelo. Jestli byla zima, nebo teplo. Jestli lidé kolem mě slavili, nebo ronili slzy. Radost jsem necítila tak, ani tak. Vlastně už asi necítím vůbec nic.

Válka sice skončila, jenže mně to bylo jedno. Všichni oslavovali, pro mě to však nic neznamenalo. Během války jsem ztratila všechno, co jsem měla a na čem mi kdy záleželo. Doslova všechno. Ať už chybou svojí, nebo vinou války. Válka začala, když mi bylo šestnáct. Během ní jsem se dostala na spoustu míst, abych přežila. To všechno díky mému bratru, aby mě zachránil. Jakou cenu ale mělo celé tohle cestování, ukrývání a přežívání, když už nemám nic? Když jsem ztratila i svého nejdražšího bratra. Když mě nic netěší, když nic necítím. Tyhle otázky si pokládám denně. Jaký má můj život vlastně smysl? Zeje ve mně jen obrovská prázdnota. Jsem jako tělo bez duše, už ani nepláču. Spíš už "pouze" existuji.

Moje cesty z domovského Japonska se před asi třemi měsíci zastavily ve Španělsku. Měsíc jsem se tu tak nějak toulala, nakonec jsem skončila v Dénii. Ujmula se mě tu žena ve středním věku. Jmenuje se Marina. Z nějakého, mně pořád neznámého důvodu. se mě ujala. Narazila na mě na ulici. Měly jsme velký problém s dorozumíváním a vlastně pořád máme, ale učím se rychle. Ve své podstatě si nemám ani na co stěžovat. Mám střechu nad hlavou a co jíst. Jenže minulost je pořád se mnou a moje vzpomínky mě nehodlají opustit.

Období mojí nekonečné bolesti začalo, když před šesti lety bratr zabil našeho otce, generála. Jen díky otci jsem doufala, věřila, že bude všechno dobré. Vběhla jsem do otcovi kanceláře, měla jsem na mysli něco, co jsem mu potřebovala říct. V momentě, kdy jsem ale otevřela dveře jsem to celé zapomněla. Můj pohled spočinul na mrtvém těle mého otce ležícím před jeho pracovním stolem. Nejdřív jsem překvapením nemohla ani dýchat, potom jsem ale s hysterickým pláčem padla na kolena. Tohle jsem nikdy vidět nechtěla. Po tomto pohledu se veškerá moje naděje na alespoň přežití války začala pomalu vytrácet.

,,Sayake!,“ rozeznělo se kanceláří mé jméno a krátce po tom se vynořil můj starší bratr odněkud zpoza knihovny. Zvedla jsem na něj pohled, když jsem si všimla pistole, kterou držel v ruce. Byla jsem sice zmatená a smutná, ale dvě a dvě jsem si dohromady dát zvládla. ,,Izumo,“ hlesla jsem, když jsem si utírala mokré tváře od slz, ,,To tys ho zabil, že?,“ pokračovala jsem zvedajíc se ze země.

Nic neříkal, jen se ke mně dál přibližoval. ,,Jak jsi mohl?!“ Zakřičela jsem na něj. Nechápala jsem to, vůbec ne. Ve chvíli, kdy se dostal až ke mně, chytil mě za rameno. ,,Nesahej na mě!,“ vykřikla jsem, byla jsem jím znechucená. Snažila jsem se mu vysmeknout, moc to ale nešlo. ,,Pusť mě!,“ křikla jsem znovu a zase jsem se pokoušela se od něj dostat pryč. ,,Nedělej hlouposti, Sayake,“ poznamenal otráveně, když si mě přehazoval přes rameno. Nevěděla jsem, co dělat. Bála jsem se, že skončím jako otec. Celou dobu, co mě nesl jsem mu bušila pěstmi do zad, křičela na něj, ale nemělo to žádnou cenu. Nedostalo se mi jakékoliv reakce. Najednou jsme vyšli z našeho domu. Venku panovala chladná noc a já pořád neměla tušení, co se děje. V tom mě bratr položil na zem a pevně mě chytil za zápěstí.

Stál tu muž s vozem, ve kterém byl kufr. Mezi tím, co se bratr nahnul k muži a něco mu šeptal, já se opět snažila uniknout. Zase bez výsledku. Všimla jsem si, že mu dával nějaké peníze. Chtěla jsem vážně vědět, co se tady děje. V tom přes tmavé nebe přeletělo letadlo, ke kterému jsme všichni zvedli pohled. Na to mě Izuma vzal za pas a posadil mě do vozu. ,,Ani se nehni, Sayakey“ oznámil mi důrazně. ,,Můžeš mě nenávidět, můžeš mě proklínat a pokud to přežiješ a ještě se někdy setkáme, můžeš mi to všechno dokonce i vrátit, jestli budeš mít tedy dost síly. Do té doby si klidně spřádej ďábelskou pomstu,“ řekl mi chladně. Pouze jsem mu věnovala nenávistný pohled. ,,Izumo,“ chtěla jsem ještě něco říct, ale on mi do toho skočil. ,,Sbohem, má drahá sestřičko.“ Rozloučil se se mnou s úšklebkem na tváři. Na to se vůz rozjel a můj bratr zmizel někde ve tmě. Celou cestu jsem pozorovala vojenská letadla na nebi, brečela a proklínala svého bratra.

Po příjezdu na místo jsem zjistila, že mám druhý den letět do Ruska. A takhle to od té doby bylo pořád. Vždycky jsem někde nějako dobu pobyla, něco dělala a potom jsem se zase dostala úplně někam jinam. Takhle to bylo celých šest let. Občas jako bonus se ke mně dostaly zprávy o mém bratrovi, které mě spíše naprosto nezajímaly. Chovala jsem k němu čistou nenávist. Během té doby jsem spřádala plány na pomstu. Byla to jedna z pár věcí, kterých jsem chtěla dosáhnout. Pokud se ho nestihne zbavit ještě někdo přede mnou. Taky se ke mně občas dostalo, který můj známý opustil tento svět. Též jsem občas zaslechla něco o generálu Haruno Fukuzawovi. Ať jsem byla kdekoliv, nikdo nevěděl, že ten zesnulý generál byl můj otec. Tu bolest jsem prostě vždycky nějak přešla nebo schovávala. Neměla jsem na výběr.

Krátce před tím, než jsem se dostala do Španělska, jsem dělala služku jedné rodině jakéhosi generála v Americe. Tak jako vždycky pouze na krátkou dobu. Jednou v noci asi den před mým odletem na dveře toho domu někdo zaklepal. Přes okno jsem viděla, že za nimi stojí vážně raněný voják a prosil o pomoc. Než jsem otevřela dveře, pro jistotu jsem si vzala kuchyňský nůž. A po otevření dveří, skutečně jsem se nemýlila, stál za nimi raněný voják držící si postřelené rameno. Můj pohled se ale změnil, když na mě voják zvedl zrak. Stál přede mnou můj zraněný bratr. Po šesti letech ho znovu vidím. ,,Sayake,“ řekl a jeho tvář se zvlnila do úšklebku. ,,Jak se opovažuješ se mi vůbec ukázat?,“ zeptala jsem se naštvaně. ,,Potřebuju pomoct, sestro,“ hlesl bolestně. ,,Co si o sobě myslíš, Izumo? Že mi zničíš život a potom mě budeš žádat o pomoc? Nenávidím tě!“ Hromadilo se ve mně tolik nenávisti jen při pohledu na něj. ,,Jsi hloupá, Sayake,“ poznamenal. Už jsem to nevydržela, chytila jsem nůž oběma rukama a bodla mu jej do břicha. ,,Tohle máš za otce, za všechnu bolest, cos mi způsobil,“ procedila jsem tiše mezi zuby. Chytil se za další raněné místo a vykašlal trochu krve.

,,Takže jsi to přece jen udělala, nejdřív jsem tomu moc nevěřil,“ řekl s úsměvem. ,,Víš, tohle všechno jsem udělal pro tebe. Zabil jsem otce, abych tě zachránil. Chtěl tě prodat Američanům jako nějaký úplatek, nebo tak něco. Tohle celé jsem zařídil, abys přežila. Celou dobu jsem na tohle sbíral peníze kde se dalo, abych tě ochránil. Protože mi na tobě tolik záleží. Protože jsi moje drahá mladší sestra a já ti chtěl pomoct,“ celé mi to vysvětloval se vřelým úsměvem a láskou v očích. A mně to celé začalo docházet. Natáhl ke mně svoji zakrvácenou dlaň a pohladil mě po tváři. ,,Tohle už je opravdové sbohem, sestřičko. Miluji tě a vždycky budu, ať se v životě rozhodneš udělat cokoliv.“ Nic jsem neříkala. Jen jsem stála, dojatě se slzami v očích na něj koukala a uvědomovala si, co jsem právě způsobila. Jak moc velkou chybu jsem udělala. Věnoval mi poslední láskyplný úsměv a spadl mi mrtvý do náruče. V té chvíli mi stekla první slza. A za ní další a další. V ten moment jsem si uvědomila, jak moc jsem ho milovala, jak moc pro mě můj bratr znamenal a že jsem přišla o to nejcennější, co jsem v životě měla.

Od té doby se cítím pořád stejně prázdná. Možná se mě Marina ujala právě z důvodu, že viděla, jak špatně na tom jsem. Nikdy jsem si jí nestěžovala a ani neprojevila jakoukoliv slabost, ale byla jsem si jistá, že to na mě moc dobře vidí. Zvlášť v těchto šťastných chvílích, kdy všichni slaví a já pořád vypadám, jako bych už byla jen tělo, jen schránka. Jakoby moje duše umřela. Já už jenom existuji.

Zbýval mi můj poslední sen, drobný sen, který jsem chtěla realizovat. Chtěla jsem se vrátit zpátky domů, do Nagasaki. Nemyslela jsem si, že by mi to pomohlo. Vůbec ne. Pravděpodobně by mi to akorát připomínalo, že už nikoho nemám a že můj jediný blízký člověk je Marina, ale i tak jsem po tom tajně toužila. Ovšem tohle celé, můj poslední malý sen se devátého srpna rozpadl v prach, který po té odvál teplý letní vítr někam do neznáma. Po zprávě o tom, že na Nagasaki byla shozena bomba mi nezbylo zhola nic. Přestože jsem si myslela, že hůř už se cítit nemohu, tohle mě bodlo u srdce. Po šesti letech bolesti jsem to vzdala. Vzdala jsem jakoukoliv šanci v to moji duši znovu oživit. Sayake ve mně byl mrtvá a pohřbená hluboko pod troskami Nagasaki. A tak jsem se rozhodla ukončit svoji existenci v domnění, že se po té znovu shledám s Izumou a najdu tak klid…

Autorka textu: Valérie Zabloudilová, studentka OAPV