Jak jsem se jednoho dne vzbudil na konci dubna 1945
„Je to jen pouhý sen? Či opravdové probuzení do minulosti?“ kladu sám sobě otázky. Vstanu z postele a jdu se podívat z okna. Všude vidím poničené domy, rozježděnou cestu. Vydám se ven, byť s velkým strachem na duši. Procházím se vesnicí, „Vypadá to tu jako po výbuchu,“ pomyslím si.

Najednou uslyším něčí hlas: „Rychle, utíkej domů, schovej se!“ Běžím domů, co mi nohy a dech stačí, bojím se. Doma mi říkají, co mě to napadlo, že jsem mohl být mrtvý, proč tolik riskuji, že jsem zvědavý jako malé dítě. Jediné, co jim v tu chvíli, zatímco popadám dech, odpovím: „Tak rychle jsem snad nikdy neběžel.“

Náš strach byl větší - byli jsme Židé
Rány se ozývají ze všech stran, nejen mé srdce, troufám si říci, že srdce nás všech, buší jako zběsilé. Jsme schovaní ve sklepě a doufáme, že přežijeme.

Náš strach byl větší, než kohokoli jiného. Jelikož jsme byli Židé. Máma se jednou doslechla, že Židy někam odvážejí a už se nikdy z toho místa nevracejí zpět. Měla strach o nás, o rodinu a taky o sebe. Máma s tátou často říkávali, že mě mají rádi a vždy měli.

Sedíme v objetí a vzájemně se uklidňujeme
„Pomoc, pomoc, ne, já nechci, pomoc, kam mě táhnete!,“ ozývá se křik z nedalekého domu. „Ticho, hlavně ticho a klid, ať na nás nepřijdou,“ říká táta. Slyšíme nějaká slova, asi německá, předpokládám, že nadávky, podle tónu hlasu. Nerozumím jim, neumím německy. Maminka brečí, já taky, jsme všichni tři v objetí a vzájemně se uklidňujeme.

Poslední, co jsme slyšeli, bylo: „Tady už nikde nikdo nebude, jedeme dál.“ Hned vzápětí se ozvala jedna rána, nebyla moc slyšet, asi to bylo někde dál. Po několika minutách se situace uklidnila. „Přežili jsme, joo!,“ začal jsem jásat. „Štěstí v jednom velkém neštěstí,“ řekl tatínek.

Hitlerova sebevražda?
Ale pořád nám nebylo jasné, odkud se ozvala ta rána. Po několika dnech se k nám doneslo, že ta rána byla údajně Hitlerova sebevražda. A tak celá válka na našem území skončila. Dodnes se však neví, zda to byl Hitler či některý z jeho dvojníků.


Autor úvahy: Petr Dvořák, student 1. ročníku Obchodní akademie v Prostějově