Zápisky z deníku

Je neděle, 1. května, rok 1945, Praha. Včerejší den byl pro nás všechny zásadní, protože zemřel Hitler, takže se všichni domníváme, a každým dnem doufáme, že bude co nejdříve konec války. Zároveň je to přesně 57 dní, co zemřel náš táta. Pamatuju si to tak, jako by to bylo včera.

Všude hluk, táta bojoval ve válce a jediné, co jsme s bratrem slyšeli, byly výstřely ze zbraní, řev a pláč. Z okna jsme viděli umírající muže, jak bezmocně leží na zemi v tratolišti krve. Všude panovala panika a napětí.

Klepali jsme se strachy. Zrovna jsem vařila večeři a můj malý bráška plakal. Nachystala jsem jídlo a potichu jsme jedli. V tom přišla domů máma. Hned jsme se oba zvedli od stolu a utíkali ji obejmout. Spadl nám kámen ze srdce, když jsme ji uviděli stát ve dveřích. Hned jsme se ptali na tátu. Máma nám se skleněnýma očima řekla, že je pořád ve válce, přitom moc dobře věděla, co se před pár hodinami stalo, a my jí to věřili, neměli jsme důvod jí nevěřit.

Potom si k nám přisedla, a dojedli jsme společně večeři. Od té doby jsem mámu neviděla se usmát. Tátu jsme nějaký čas neviděli, a ani máma o něm nemluvila. Po pár dnech se rozplakala a oznámila nám jeho smrt. Bráška z toho nemá ještě pořádně rozum, což je vlastně nejspíš dobře.

A teď, teď už to budou dva měsíce. Za posledních šest let nepřišla jediná dobrá zpráva. Mamka tráví dny stavěním barikád, a my tím, že jsme zavření doma. Nedokážu popsat své pocity. Kdykoli se z nás mohou stát sirotci a já nikdy nevím, kdy mi může přistát kulka v hlavě.

Středa 4. května. Přišel nám dopis. Píše teta Marie z Plzně.

Zdravím vás z Plzně do Prahy. Jak se máte? Jak se vám daří? Jak u vás vypadá situace? K nám do Plzně konečně přijela americká armáda, která nám pomáhá nás osvobodit od nacistů. Myslím, že by tímto mohl být konec této tyranie. Doufám, že bude válka brzy u konce a i vy budete co nejdříve osvobozeni. Neztrácejte naději! S láskou vaše Marie.

Pátek 6. května. Už nám všem pomalu dochází síly. Je neuvěřitelné, co válka s člověkem udělá. Vidět tolik umírajících mě ubíjí. Ani nevíte, jak si přeju prožít obyčejný den, kdy jen ležím v posteli a nemusím se obávat o svůj život, ani o životy ostatních. Přála bych si, aby bráška mohl kdykoli vyběhnout z našeho domu a šel si hrát na hřiště za ostatními dětmi. Přála bych si, aby mamka chodila zase do práce a já, abych opět usedala ve školní lavici. Zkrátka, aby bylo všechno normální. Ale ze všechno na světě nejvíc bych si teď přála obejmout svého tatínka.

Noc, 8. května, 2:18 hodin ráno. Dneska nemůžu vůbec spát. Odhrnu záclonu a podívám se ven z okna. Vidím velké obrovské tanky. Ruské tanky. V ten moment se mi rozzáří oči. Rychle vzbudím mamku, i přes to, že vím, že konečně za poslední týden pořádně spí. Máma se probudila a já ji rychle zavedla k oknu, kde jen stála u okna a dívala se na všechny ty tanky, které jely z Berlína k nám do Prahy, aby nás osvobodily. Neřekla ani slovo, jenom se dívala, a po tváři jí pomalu stékala slza. Konečně to vypadá, že by tahle katastrofa mohla skončit.

1. června 1945. Dneska, zrovna když jsem se vrátila ze školy, jsem už ve dveřích uviděla tetu Marii, jak seděla s mamkou u stolu, společně popíjely kávu a jen tak si povídaly. Bratr si hrál s tetiným synem na našem dvorku. Všechno bylo normální, a já byla neskutečně šťastná.

Autorka textu: Anna Řehulková