Každé všední ráno chodím před městský úřad pro noviny – jsou zadarmo a leccos zajímavého se z nich dozvím. Je podzim, a tak mi pod nohama křupe spadané listí, když procházím malým parčíkem.

V noci trochu zapršelo, a tak země je plná kaštanů. Sbírám je a mám z toho velkou radost – hnedle dvojnásobnou.

Září bylo na houby poměrně bohaté a příjemné počasí lákalo houbaře do lesů.
Rostou. Podzim přeje houbaření. Po liškách a kozácích přišly na řadu václavky

Jednak ze samotných nahnědlých plodů, ale také z toho, že se dokážu zatím sehnout a posbírat spadané ořechy, které se rovněž při mé ranní cestě nacházejí. Kdoví jak to bude s ořechy, kaštany, a hlavně se mnou příští rok…

Přicházím domů, obtěžkán pytlíkem posbíraného. Manželka se rozohní přísnou otázkou: „Prosím tě, co s tím budeš dělat? Vždyť jich máš doma už dost.“ A podobnými „výpady“ mé drahé choti bych mohl pokračovat.

Podzimní říjnové svítání a mlha na Čelčickém rybníku.
PODÍVEJTE SE: Fantastická podívaná. Říjnové svítání a mlha na Čelčickém rybníku

A tak si pokládám otázku, z čeho vlastně ještě mohu mít radost. No to je přece jasné: Že ještě vůbec žiju!


P.S. K poledni vyrazím do přilehlého hájku, abych si vyhlédl silnější větev ve tvaru písmene ypsilon. No jo, ale už doma slyším káravou otázku: „Co to zase neseš?“ Ale s tímto vyčítavým dotazem si hlavu naprosto nelámu. Zakoupil jsem totiž leteckou gumu, kousek umělé kůže a už se těším, jak své osmileté vnučce sestrojím pořádný prak. Určitě bude mít z něho radost.

Pavel Kyselák