Noc na starém hradě
Michael, Honza i Amálie už pomalu usínali ve svých spacácích a z nenadání se z vysoké skříně, která stála nedaleko nich, sesunula váza a spadla na zem. Děti vyskočily zděšením, a začaly se rozhlížet kolem sebe. Mezi rozbitými kousky byl vidět prach. Zvláštností však bylo, že byl zlatý. Všechny to zaujalo. Nic takového jakživa neviděly.

Michael se rozhodl k váze přiblížit a prohlédnout si ji. Jenže, než stačil udělat krok, prach se začal vířit a pomalu začal stoupat až ke stropu. Ze zlatého prachu se stal duch. Vypadal téměř jako člověk, až na to, že byl bledý. Téměř bílý jako stěna. S rozzuřeným výrazem se podíval na tři děti, které před ním stály jako zamrazené, zcela v šoku, co to právě na vlastní oči vidí, a zda se jim to náhodou jen nezdá.

,,Který smrtelník se mě opováží rušit?!,“ vykřikl duch. ,,Jen jsme tu chtěli přenocovat. Neměli jsme v úmyslu vás rušit,“ řekla Amálie tiše, zatímco se její hlas chvěl z šoku, že právě vidí opravdového ducha. „Takže náš drahokam nechcete?,“ zeptal se duch s údivem v hlase. ,,Ne pane, my ani nevíme, že nějaký drahokam existuje!,“ vykřikla znovu Amálie. Duch se zarazil. „Pane? Žádný pán! Já jsem vážený Leopold II.! Král tohoto hradu!“ Děti si zmateně vyměnily pohledy. Král? Tento duch? Proč je jeho duše ještě zde? Děti měly tolik otázek, že nevěděly kde začít. „Myslíte… Že byste nám mohli pomoci odtud odejít?“ Duchův hlas zněl prosebně. Všichni tři se na sebe podívali s nejistotou, ale po chvíli mu přikývli. Nechtěli, aby jeho duše musela být uvězněna navždy v tomto hradě.

„Výborně! Máme pro vás úkol. Umřel jsem zde společně se svojí manželkou. Roky jsme hledali cestu jak by bylo možné nás oba osvobodit. Až jsme ji našli. Je zde jedno místo, kam nejsme schopni vstoupit, a tím je naše vězení ležící pod hradem. Myslíme si, že právě tam by se mohl ukrývat drahokam, který nás může vysvobodit. Nikdy jsem se ale neopovážil zeptat člověka, zda by nám pomohl. Jediné, co lidé dokáží, je krást! Ale vy vypadáte, že vám mohu věřit.“

Děti zůstaly ohromeny a neopovážily se promluvit. Nakonec ale Honza odvážně promluvil: „Nebojte se, pane králi! My vám ten drahokam najdeme a osvobodíme vás i vaši manželku!“ Král vděčně přikývl s neskrývaným úsměvem a zmizel beze stopy. Na zemi po něm zbyl pouze stříbrný meč. Něco jim říkalo, že ho budou potřebovat. Honza, Michael a Amálie popadli meč a rozběhli se hledat podzemí s vězením. Tolik dveří a různých pokojů, kde měli najít vězení? Už nemohli najít ani cestu ven!

Po nějaké době plných schodů a dlouhých chodeb vyšli zadními dveřmi hradu ven, kde byla i cesta do podzemí. Vydali se tedy najít královský drahokam pro záchranu krále a královny. Dlouhý čas uplynul a děti prošly snad všechny chodby, než se k drahokamu konečně dostaly. Ležel na kamenném stole v rohu. Vypadal opravdu magicky. Byl pokrytý klikyháky a zbarvený byl do ruda - jako krev. Honza s Michaelem chtěli rychle popadnout drahokam a odejít, ale jen co se k němu přiblížili, uslyšeli za sebou vytasení meče. Pomalu se oba otočili a uviděli Amálii jak míří mečem přímo na ně. „Co to děláš Ami?!,“ zeptal se Michael šokovaně. „Víš co za tohle můžeme mít?! Velký dům, možná hrad! Spoustu jídla a oblečení! Už si z nás nikdo nebude dělat srandu, že jsme chudí jak kostelní myš!,“ vykřikla na něj. Oba opatrně odstoupili a Amálie rychle popadla drahokam.

V ten moment drahokam v její ruce zazářil, což všechny okolo na několik sekund úplně oslepilo. Po krátkém okamžiku záře pominula. Všichni tři na sebe zmateně pohlédli. Amálie se podívala na svou dlaň, ve které však už nic nebylo. „Kde je drahokam?!,“ vykřikla Amálie. „Co se stalo?,“ zeptal se zmatený Honza. „Drahokam! Je pryč!“ Amálie začala panikařit. V tom se vězením začal rozléhat hlas, který však nepatřil ani jednomu z dětí. „Nevděční smrtelníci! Místo pomoci byste jen chudého a bezmocného ducha okradli!“ Děti začaly mít ukrutný strach. Co s nimi asi teď bude? „Za vaši drzost a troufalost vás stihne krutý trest!“ Víc děti slyšet nepotřebovaly. Pod hrozbou trestu začaly utíkat pryč z vězení a hradu samotného. Nohy je bolely, plíce jim hořely, ale nic je nezastavilo. Kličkovaly chodbami a málem začaly plakat ze strachu, že se nedostanou ven včas. Naštěstí našly východ a utíkaly k němu co jim nohy stačily. Před branami, v zelené trávě, se všichni svalily na zem a zhluboka oddechovaly. Strachem, ale hlavně studem, děti mezi sebou už o daném zážitku nepromluvily.

Když uběhlo pár dnů – možná týdnů, děti si z nudy zapnuly televizi. A co nevidí – sebe samotné. V hradě, i jak rozmlouvají s duchem, i jejich dlouhý útěk z hradu pryč. Tudíž si tedy místo dobrodružství a osvobozování duchů, nevědomky zahrály malou roli v pořadu zvaném: „Tajemná místa v Čechách a na Moravě.“

Studentka 1. ročníku Obchodní akademie Prostějov