V našem studijním kruhu pod číslem 1231 bylo hodně nádherných děvčat, a tak jsem začal lehce pokukovat po jedné z nich jménem Věra. Krátce po zahájení studia místní školní svazáci pro nás bažanty uspořádali v sále Lucerny tradiční křest či slavnostní vstup do stavu studentského, tzv. Beánii. Což je vlastně původně středověká studentská slavnost přijímání nových žáků na univerzitu.

Hned při vstupu do slavné Havlovic Lucerny visel transparent se sloganem – možná až výhružným: „Kdo nebude beanován, školu nikdy nedokončí!“. Toto závažné sdělení tam viselo patrně proto, aby pořadatelé zajistili co nejvyšší účast studentstva či dokonce stvrdili vážnost daného aktu.

Se svými kolegy z kruhu jsem seděl u stolu v přízemí sálu, v balkoncích lehce nad parketem. S již zmíněnou Věrou, Slávkou a mým novým kamarádem Lubošem z Neratovic. Zatímco u samotného stěžejního aktu, kde se provádělo beanování, byla fronta, my jsme nastoupili na parket. Já vyzval k tanci Věru, Slávka se přidala sama. Marně jsem přemlouval kamaráda Luboše, aby se ujal garde, bohužel bezúspěšně. Do dneška nevím proč. Možná, že nechodil do tanečních či ze zásady vůbec netančil. Navíc jsme v rytmu populární hudby stejně spíše poskakovali, než skutečně tančili.

Vrátili jsme se s Věrou ke stolu a já se zoufale díval, jak se v chumlu nabitého parketu Lucerny skví milá Slávka. Dodnes nezapomenu na její nádherné šaty s odkrytými zády. Najednou mi jí bylo líto a připadal jsem si trapně, že ji tam necháváme samotnou, opuštěnou. A tak jsem se k ní přidal.

No a pomalu ale jistě jsme se stali kamarády, někdy i líbajícími se a někdy i pošetilými, a to zejména z mé strany. Dodneška mi zůstala v hlavě vzpomínka, jak jsme někdy v říjnu či listopadu v podvečer navštívili hradní prostory. Byla už tma, kolem nás se ozývaly všelijaké vrzající, až strašidelné zvuky a jediným kolemjdoucím byl policajt… Bylo to skoro jako v detektivce…

Ale zpátky k aktu Beánie. Než jsme se konečně dostali na řadu, beanovací pečetidla, kterým aktéři stvrzovali studentský stav, pořadatelům bohužel došla. Nevím, kde udělali budoucí ekonomové, stejně jako soudruzi z NDR, chybu. Asi to měli špatně spočítáno.

Nejsem sice nějak vyloženě pověrčivý typ, ale úvodní vyzývací či agitační heslo se u mě naplnilo v plné parádě. Školu jsem tenkráte nedokončil… Zatímco milá Slávka ji úspěšně prolétla rychlostí rakety, já se v první den své základní vojenské služby po vyhlášené večerce převalil na slamníku se slabým truchlivým zvoláním v rámci svého zkroušeného nitra: „Mám to za 729!“

Dálkovým studiem při zaměstnání jsem konečně stanul na červeném koberci i s titulem Ing., ale to už se psal rok 1984.

Pavel Kalandra