Jedním z posledních skřípovských starousedlíků, který ještě ovládal wachtlovskou nářeční němčinu, byl pan Adolf Schölzl. (Pro vysvětlení: Původní německý název Skřípova byl Wachtl, česky Křepelka.)

Když jsem šel na místní hřbitov navštívit své prarodiče, neopomněl jsem se u něho zastavit jen tak na kus řeči. Celý život pracoval v úsobrnské sklárně zvané huť. Stejně jako můj děda Josef pracoval ve šléfirně, čili brousil sklo. Když ráno jel na šichtu, tak si moje babička Marie zvaná Máry podle něj „řídila“ hodinky a v duchu si říkala: Adolf už jede. Stejně jako můj skřípovský děda sjel na kole lesem dolů k autobusové zastávce, které se říkalo Skřípovská voda. Pak už pokračoval mírným spádem po silnici třetí třídy až do Úsobrna. Nejdříve minul první huťské domy, pak rybník a posléze už stál před píchačkami.

Potkával jsem ho občas i na hřbitově, když šel na návštěvu ke svému dědovi a mamince Rose. Při zpáteční cestě zašel do protější hospody a koupil dětem cukrovinky. Zkrátka, aby domů přinesl něco od lišky, jak se říká.

Jeho staříček se jmenoval Alois Schölzl a chodíval v neděli svátečně ustrojený k mé babičce, aby si oba poklábosili „pisl dojč“. Do doby odsunu po druhé světové válce byl Skřípov osídlen převážně německy mluvícím obyvatelstvem.

Jeho pracovní kolega – sklářský mistr Antonín Pohl na něho vzpomíná: „Adolf ďál cely leta v huti jako šléfiř. Já sem s nim párkrát mlovil, kdež ož bel v duchodě. Von moc rád béval v lese. Ráno si vzal do soturka svačeno a flaško piva a bel tam třeba až do božiho večera.

Bohužel od loňského podzimu milého Adolfa už nepotkám, ani před domem ani jinde. Dne 25. října 2020 odešel za svými předky. A tak mu přeji lehké spočinutí. A až zajdu za našima na hřbitov, zapálím na místě, kde odpočívá, vzpomínkovou svíčku i pro něj. 

Pavel Kyselák