Známý písničkář Jaromír Nohavica v písni Pane prezidente si stěžuje a doslova žaluje na jeho děti, kteří na něho zkrátka zapomněli. Na tuto smutnou až nostalgickou skladbu jsem si vzpomněl při poslední návštěvě své jevíčské tetičky Mařky. Doslova mně plakala na ramenou, když vzpomněla na synky bratra Rudika.
I když prý za ním přijedou, u ní samotné se vůbec nezastaví, aby ji alespoň pozdravili. To má snad za to, že je vychovávala v době, kdy jejich rodná máma byla dlouho, dlouho v nemocnici. Zkrátka s nimi psala úlohy, učila se… a to v nelehké době i pro její vlastní rodinu. A tak jsem jo, chodero jedno, utěšoval alespoň slovy: „Nic si z toho, drahá tetičko nedělej a poslal jsem ji jednu novou svoji říkačku v nářečí, kterým se mluvívalo tam u nás na fameliantské dědině.“
Tetička si furt nařiká
a přetom moc bědoje
e páno Boho žaloje.
Kluci só ji nevděčni,
bévale e žele ho ni,
vic jak pětset dni.
Hočele se, ulohe psale,
najedle se e vespale.
Teďkaj si ji ani nevšimnó,
vubec jo neznajó, najednó!
Tetička furt žaloje,
no nedá ji to pokoje.
Já se ji ptám, tetičko drahá,
kam až tvá litosť sahá?
E kluke jednó zasepe tráva,
marná, pak bode jejich „sláva“.
Zem to fšecko holt jednó vetahne,
až homiráček za svuj provaz zatahne.
Pavel Kyselák
